Marie Prchalová

„Potom už se dávala dohromady ta družstva, už to takhle, víte, dávali dohromady. Tatínek do toho nechtěl… to víte, než on si pomohl k těm kravičkám a k tomuhle a pak, aby se toho zřekl, to nemohl, tak se toho držel. Jenže potom jsme třeba mlátili, a že jsme nebyli jako se soudruhama, tatínek nebyl, tak jsme museli mlátit jenom po nocích, v noci jenom. Tatínek taky, hospodářství malý, tak chodil ještě do lesa pracovat, víc těch mužských. A jak to dávali dohromady, dohromady a společný, tak byli taky jednou v lese a přišla bouřka. A tam byla taková chata, to ten Schiller tam měl jako chatu, tak do tý chaty si vlezli. A teď udeřilo a náš tatínek povídá: ,Tam už je společnej vejmlat.‘ Že jako ta bouřka, že to tam vymlátilo nějaký obilí. A ten jeden soudruh ho udal a tatínek čtrnáct dní před svátkama před Vánocema musel jít do aresta a tam musel být čtrnáct dní zavřenej za to, že řekl, že tam už je společnej vejmlat.“

„V zámku bydlel Schiller, to byl jeho zámek. To byl Němec taky, ale on byl hodnej Němec. Naši měli jenom kravičky, dvě kravičky, žádný velký hospodářství nebylo, koza, prase v chlívku, slepice a jináč jako nic. Tak ten pak Schiller, když byla válka… to víte, naši měli předepsaný dodávky, museli dodávat, co jako na poli se vyrobilo, vytěžilo, a když nebylo, tak ten pan Schiller to za ně dodal. Ten byl hodnej člověk a s tatínkem byli stejně starý, chodili spolu do školy, a když jeho vystěhovali jako Němce po tý válce, tak si potom s tatínkem ještě psali. Dokud byl tatínek živ, až potom umřel, tak ten pan Schiller si psal se mnou.“