Abychom vůbec došli a neztratili přitom čest
Dagmar Procházková, rozená Weitzenbauerová, se narodila 6. června 1925 v Praze do rodiny aktivních sokolů. Otec Václav, státní úředník, byl župním vedoucím žactva, maminka zůstávala v domácnosti a ve volném čase pracovala v Sokole s mladými děvčaty. Otec byl, jako mnoho sokolů, členem odbojové skupiny Jindra, což se mu ale podařilo až do konce války utajit i před rodinou. Gymnaziální studia přerušila válka, když pamětnice jako sedmnáctiletá musela v roce 1942 v rámci totálního nasazení odejít ze školy do montovny telegrafních přístrojů Ostmarkwerke v Praze-Kbelích. Tato strastiplná zkušenost skončila vážnými zdravotními problémy. Do konce války pak pracovala na Karlově náměstí ve velkoobchodě Emila Boháčka. Zde ji 14. února 1945 zastihly nálety na Prahu. Hned po válce odmaturovala a v roce 1946 začala studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Studia dokončila v roce 1949 a téhož roku, 15. ledna, se vdala za Jaroslava Procházku. Doktorát už si ale udělat nemohla. Práci v oboru také nenašla, protože psychologie upadla u komunistů v nemilost. V roce 1958 zatkli jejího otce Václava se skupinou dalších jedenácti bývalých sokolů a byl odsouzen na tři roky nepodmíněně za podvracení lidově-demokratické republiky. Dagmar Procházková se zpátky ke svému oboru dostala až v roce 1967, kdy dostala příležitost jako podniková psycholožka v Národním podniku Ferona. Vychovala syna Ivana, který se stal právníkem. Po celý život se hlásí k Československé církvi. Žije v Praze.