Ilsa Půtová

„Jak tady chodil ten Mrázek a zabíjel, tak to se nám jednou stalo, to bylo tak ňák zjara, jsme šly kolem toho sklípku, tam se tančilo a takový a snad to má mít i chodbu dál, kde se dávaly všelijaký věci. Tak jsme takhle jely s tou kamarádkou a sestrou na kole a teďka, jak jdeme, a my jsme se teda lekly, to je pravda, dole stál chlap – já viděla toho Mrázka tenkrát, četla jsem knížku – měl tam opřené pánské kolo, placatou čepici a koukal na nás, my koukaly na něj. Je to fakt, že dlouho, ale on pořád za námi koukal a musel to být on, protože ta podoba, všecko… z toho jsem teda měla hrůzu. Tak jsme jely, potom jsme nasedly na kolo, tam jsme se div nepřizabily, protože jsme všechny spadly. Protože jsme najely tou rychlostí na kámen a letěly jsme… Ale tak ňák bylo v pohodě. Takže takováhle ta příhoda byla…“

„Když jsem vyšla školu, protože zemřel táta, tak jsem potom šla dělat na statek, do rostlinné výroby, to je fakt, že tam jsme se pěkně namakali. To kdyby některý teďka holky dělaly, tak ty by se ani… no... Lezli jsme po stromech, vyřezávali jsme větve v zimě – a ono lízt na strom, kde je sníh, nebyla žádná legrace. Teď jsme se báli těch divokých kanců… ale to je fakt.“