Rostislava Raidová

„Když se fronta blížila k Hradci, každý věděl, že to bude opravdu zlé. Tak se jim zdálo, že nejbezpečnější bude přežít v lesích. Je to popsáno v té knize. Pan Kuzník u hajného Dittricha vozil v lese klády, a tak perfektně znal lesy. Věděl, že v lese existuje místo po vytěženém kamenolomu. To ještě rodina Lichnovských těžila skálu. Že by to místo tam bylo dobré. Tak si od hajného Dittricha vyžádali povolení, že tam můžou postavit nějaký srub, zkrátka něco, kde by se mohli lidé [ukrýt] před frontou, před kterou chtějí utéct. No tak právě můj tatínek Rostislav Soudek byl hrozně šikovný na manuální práce, všecko si dělal sám. Řídil stavbu srubu. Dřevo tahali sedláci koňmi. Pracovalo tam hodně lidí od rána do večera, chlapů, kteří už tam přišli v březnu, aby to stačili postavit. Tehdy nebyl sníh. Tak to postavili, dali tam takové palandy pro dva až tři lidi nad sebou. V paměti mi utkvělo akorát to, že vidím, jak to tam vypadalo – bunkr zadělaný a zamaskovaný větvemi, že tam byl ‚vincekׅ‘, ve kterém se topilo, aby nám nebyla zima.“

„Když šel přes Hradec pochod smrti, tak byla tak odvážná, teta Milada, že nakrájela chleba a házela jej těm chudákům, co šli v dekách. No hrůza. Samozřejmě ji chytili, zavlekli na gestapo a tam podstoupila výslech. Následkem toho nemohla mít děti. Takže asi tak. Tím pádem, že byla postižena za své dobré srdce, neměli děti, tak se věnovali nám.“