Jiří Reidinger

„Nejhorší byl ten [Palachův] týden. Tamty byly samozřejmě… vždycky nás nějak vycpali… Ale tady ten týden si pamatuji, že to bylo každý den, trvalo to, já nevím, těch šest dní, tak to bylo už třeba ten čtvrtý den… To si pamatuji, že když nás vyhnali, jak nás hnali před sebou těmi bílými pendreky, tak se ohnal po těhotné holce nějaký policajt, ona upadla a já říkám: ,Jste blázen? Vždyť je těhotná!‘ A samozřejmě se na mě hned vrhli, pět mě jich tam mlátilo, strhli mě, naštěstí, jak mám ty lenonky, tak mi upadly. A nějaká paní: ,Vždyť mu upadly brejličky, co mu to děláte?‘ Vzali mě, oni potom když se leknou, když tam ještě civilisti něco řekli, tak se trošku… buď mě do antonu nabrali, nebo mě pustili. Tak jsem měl modrá záda, potom jsme se sešli se Sylvou [Krobovou] ten den u Olgy Havlové. Ale stejně to neodradilo člověka a šel tam další den, protože vždycky byly ty srazy a jenom tam být, aby to houstlo. Vím, že jsem někde popisoval, že jsme se poznávali podle toho, že jsme mokří všichni.“

„To bylo jednoduché, já myslím, že to dělal takhle mockrát, ale tady je fajn, že to bylo v tom osmdesátém osmém roce. Přišel za mnou Andrej, Andrej Krob, protože jsme zkoušeli Kvaka a Žbluňka s Lenkou [Machoninovou] s ním a říká: ,Nešlo by to, že bychom… sháníme pro Vaška… u tebe…‘ ,Jo, jo, tak já půjdu támhle bydlet a on tam, jasně.‘ Konspirativně se to domluvilo všechno. Bylo to jednoduché, že my ho převezeme do Elektrárenské, on tam bude čtyři noci, tam snad na něho nepřijdou, a on potom vyjde a půjde konečně na Václavák a tam řekne ,Dobrý den‘, než ho zatknou. To bylo jasné, že by ho stejně zatkli. No, tak on tam skutečně odjel, to byla konspirace, protože byl někde v Realistickém divadle, já jsem sehnal auto, dvanáctsettrojku, že ho tam tajně… On tam chtěl samozřejmě ještě pokecat s herečkami, takže jsme ho vezli taxíkem nakonec, auto se odvolalo. Tam jsme mu upekli králíka, kterého jsem měl ze Šumavy. A on: ,Ty výpečky, to je nádhera.‘ Takže do noci jsme tam kecali, což bylo strašně hezké. Nešli mi bohužel zapnout vafky, a jak byl konec října, tak jsem říkal: ,Není tam jiskra, tak já zajdu za Andrejem a on sem zítra zajde ti to nějak poštelovat.‘ Ale nemrzlo úplně šíleně, ale on byl takový choulostivý, tak jsem si říkal ,Ježíš‘, ještě deky tam dám navíc, a to bylo v patře, on spal na takovém patře. Když tak je to zaznamenané, jak byl Videožurnál, v té době už se natáčel jednou měsíčně nezávisle, aby lidé mohli vidět, jak ti lidé, disidenti, vypadají. Když nemohli být v televizi, neznali je, ani Vaška Havla, jak vypadá, tak se začaly natáčet takové videokazety.“

„Můj táta samozřejmě v té době… oni tam [v papírnách] vyráběli ubrousky hlavně a nějaký toaletní papír, velké role, takže na ty ubrousky, když přišli Rusové, napsali ,Saldati, iditě damoj‘ a vytiskli to a rozdávali. A ta euforie trvala chvilku a potom vím, že jsme koukali pod kanape, tam byly schovaný ty ubrousky, ale nesmělo se o tom mluvit. Táta, jak byl nešťastný, že by se nám, třem klukům, tenkrát mohlo něco stát, že bychom nemohli studovat, tak se raději, i když byl z katolické rodiny, velmi přísné, dal ke komunistům. Ale nikdy si s nikým nezadal, ale měl pocit… vím, že toho litoval. Když jsem psal potom do samizdatu v 80. letech a místo honoráře… tam se nic neplatilo, ale dávali mi vždycky od Škvoreckých knížky od Vaška Havla nebo Solženicyna, Souostroví Gulag, tak on to strašně rád četl. Máma ne, ta to chtěla spálit samozřejmě. Takže bylo jasné, že ta poctivost v něm samozřejmě zůstala celý život a jenom ze strachu se přidal k těmhle. Dělal tam ještě Svazarm a tak.“