"To takhle přišli dva čeští vojáci, kteří během týdne sloužili ve Flekách, jednoho sobotního poledne s koly a kufry k nám do domu, každý s jednou pistolí. Pamatuju se ještě, že jsme měli psa, ten je nepustil ke dveřím a oni mu přiložili k hlavě pistoli. A potom všechny přítomné zavřeli v pokoji. U mých prarodičů byli dva strýcové, ti už byli v zaměstnání. Všechny obleky, prádlo, fotoaparáty a podobně, co člověk mohl potřebovat, nacpali všechno do kufrů a vzali si. Nám řekli, svatouškovsky: „Otec je zavřený v Klatovech a my si všechno vezmeme.“ Což nebylo tak úplně pravda. Potom, když byli hotoví, zase dveře odemkli a zmizeli."
"O týden později přišel jeden samotný. Maminka nevěděla, že je to taky Čech, jinak by mu to na sto procent neřekla. Měl jinou uniformu, protože to byl pohraničník, měl jinou uniformu než vojsko. V čisté němčině mamince řekl: 'Vy jste měli v sobotu návštěvu.' Všechno mu na chlup přesně vypověděla, tak to chtěl taky vědět a tím to skončilo. Když druhý den přijel z Chudenína policista na motorce se sajdkárou a chtěl po ní, aby to vyprávěla znovu, potom jí teprve došlo, že ten první nebyl nikdo jiný, než taky Čech. On tehdy, zkuste si to představit, v roce 1945 podal oznámení na své vlastní krajany. Maminka chtěla za každou cenu to oznámení stáhnout, protože měla velký strach o náš život. Ale policista jí vysvětlil, že to nejde, že to běží a bude dokončeno. Měli jsme služku a mladí lidé, ti znali ty vojáky dobře. Je mezitím (převeleli) do Kdyně. A ona tam musela jet s tím policistou jednoho pěkného dne a na cvičišti zůstala v autě a musela jen určit, kdo z nich to byl. Z auta ukázala na dva, ty hned vyvedli a odvezli do Klatov a zavřeli. A potom bylo v Klatovech líčení, tam jel speciálně ten český policista a tam, nakolik já vím, dostal jeden dva roky a druhý osm měsíců. Jestli si to oficiálně odseděli? Spíš ne. Ale líčení tak dopadlo. A přes jednoho česky mluvícího známého dostali moji prarodiče ten majetek skutečně zpátky, v jedné obci si ho vyzvedli. Moc jim to pak ale nepomohlo, protože to bylo koncem roku 1945 a v roce 1946 byli sami vysídleni. Potom tam všechno zase zůstalo a bylo zase po tom. Ale že v roce 1945 český státní občan podal oznámení na své vlastní krajany, když dělali něco nespravedlivého, to se nemohlo dít moc často."
"My ve Vorderbuchbergu, my jsme to měli k hranici tak přibližně tři čtvrtě hodiny. Vzadu byla taková hora, odtud tam bylo dobře vidět, Stammenruck. Odtud byly vidět kousky vlasti, až k Nýrsku. Mohli jsme i sledovat změny – když tu či onde zase zbořili nějaký dům nebo tak. Dramaticky to probíhalo zejména v případě kostela v Červeném Dřevě jednoho pěkného dne, rok už přesně nevím, 1954 nebo 1955. Na každý pád ho nejdřív zapálili. Podle sdělení tisku prý požár způsobila straka, o tom si každý může myslet, co chce. Nikdo každopádně nehasil. A o dva roky později potom zbytky vyhodili do vzduchu a bagry to srovnaly se zemí. Bylo tam později uzavřené vojenské území a nikdo neměl vědět, že tam jednou někde stával hřbitov nebo kostel. Ty detonace, no jo, to šlo relativně rychle. Ale ten požár, ten trval dost dlouho, ještě do toho vál vítr od východu. Obyvatelé odtud z Jägershofu každopádně vyprávěli, že v blízkosti kostela byl takový zámeček, tedy fara. Tam ležely na podlaze staré dokumenty a ty odnášel vítr až za hranici. Pěkně hrůzná historka."
"Krátce k nám do Fleků jednou přišel ilegálně. Nechat se propustit do Fleků nemohl, protože, to je třeba vědět, podle českého chápání byl vlastně dezertér. Absolvoval základní vojenskou službu v Rokycanech, tedy u české armády, a když byla v roce 1938 všeobecná mobilizace, tak prostě spousta Němců tady u hranic na obsílku nereagovala a šli k německé armádě. A jak to tehdy bylo, tihle lidé, když na ně potom přišli, ty potom nečekal dlouhý život. Proto se on nechal propustit do Bavorska a proto jsme se i my tak brzo rozloučili s domovem, prakticky ilegálně, protože on k nám vlastně oficiálně nesměl, protože byl jeho život v ohrožení."
Friedrich Reithmeier se narodil 14. srpna 1936 v obci Fleky (německy Flecken) poblíž Nýrska, která tehdy spadala pod farnost v Červeném Dřevě (Rothenbaum). Ve Flekách tehdy žily pouze německé rodiny, Reithmeierovi nebyli výjimkou. Otec Karl byl vyučený švec, ale aby uživil rodinu, věnoval se též malému rodinnému hospodářství. V malém domě o třech místnostech se tísnila rodina o čtyřech lidech, v přístěnku žili otcovi rodiče. Otec Karl sice sloužil v československé armádě v Rokycanech, nenastoupil ale do služby během všeobecné mobilizace v roce 1938 a z pohledu československých úřadů se tak dopustil dezerce. Do německé armády byl otec povolán roku 1943, po válce už se do rodné obce natrvalo nevrátil. Friedrich nastoupil školní docházku v roce 1942, do vícetřídky v Červeném Dřevě, první přijímání měl tamtéž v dubnu 1945, v den ostřelování nedalekého Nýrska. Po odchodu americké armády přibyli do Fleků českoslovenští vojáci a jiní ozbrojenci, kteří se dopouštěli násilností i krádeží. V konkrétním případě prarodičů Reithmeierových byli ale vojáci za loupež odsouzeni a majetek museli vrátit - na odsunu prarodičů o několik měsíců později to ovšem nic nezměnilo. Matka s dětmi Reithmeierovými opustila Československo ještě před počátkem transportů - v listopadu 1945 odešli za otcem, který coby „dezertér“ nemohl zpět do Československa. Friedrich zůstal v příhraničním Vorderbuchbergu dodnes, sledoval zpoza hranic budování železné opony a likvidaci někdejších německých vesnic, včetně svého rodného domu a farního kostela v Červeném Dřevě. Pád železné opony v roce 1989 ho překvapil, poskytl mu ale možnost pravidelně navštěvovat svoji domovinu, se kterou se stále cítí spjat. Dobrovolně se též s dalšími někdejšími německými farníky podílel na znovuodhalení základů kostela v Červeném Dřevě a opravě zbytků místního hřbitova.
