„To bylo hrozné. On [manžel] byl akorát na vojně v té Plzni a jim dali dokonce flinty. Do té doby neměli žádné na střílení. Postavili je proti lidem v Plzni na náměstí, kde bylo plno lidí, a šli proti vojsku a já nevím, proti všem. Dokonce byla obava, že budou muset do těch lidí střílet. Takže byla taková doba, že člověk nevěděl, co vás čeká.“
„To jsme byli asi v kvintě, kdy byl ohromný nálet na Hodonín. A přijela auta potom, po náletu. A procházeli třídy. Naši kluci měli tenkrát 15 let. A oni přišli do třídy. Jak viděli trochu většího kluka, tak: 'Pojď se mnou!' Auto plné těchto větších kluků hned ráno posbírali. A ty kluky odvezli do toho Hodonína. Tam vytahovat mrtvoly a dělat pořádek po tom náletu. Byl tam také můj muž, můj spolužák. Ti chlapci se z toho nemohli několik dní dostat, co to bylo za hrůzu. Mrtví lidi a tak dále. Na všechno se zapomnělo. Jinak nálety jsme měli prostě už nacvičené a utíkali jsme vždy ve Strážnici po silnici. To už jsme měli rychlý pochod. A tělocvikář vedle nás běžel po chodníku a běželi jsme až za veselskou bránu, za koleje. A tam jsme zalehli a čekali, až přeletí letadla a je klid.“
„Nejlepší, nejchytřejší děti ve třídě jsem potom našla třeba ve Veselí v takové továrně, kde se vyrábělo cosi, já nevím, co mělo takové vaty. Já jsem tam kdysi šla s dětmi podívat se, co se tam vyrábí. Když jsem to viděla, tak ta chytrá děvčata, která mě zdravila a hlásila se ke mně, tak mně bylo do pláče, když jsem to viděla. Já jsem v každé viděla, že je příští doktorka, profesorka. A ony tam stojí za takovým hrozným strojem, v nezdravém prostředí. Toto mě štvalo, víte? Že ty chytré děti se nedostaly, protože jejich soused, se kterým vyrůstala, byl komunista a byl na ně naštvaný, že jejich holka se učí líp než jejich blbý kluk. Takže nakonec to odnesly tady tyto děti.“
Milada Rejmanová, roz. Majkutová, se narodila 21. dubna 1929 ve Veselí nad Moravou. V dětství chodila do Sokola, zpívala a kamarádila se s Medinou, dcerou hraběte Chorinského. V dubnu 1945 byl dům Majkutů poničen Němci, rodina musela bydlet několik měsíců v prádelně. V roce 1948 Milada Rejmanová odmaturovala na Purkyňově reálném gymnáziu ve Strážnici, poté absolvovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Jako učitelka působila nejprve na základní škole v Lipově na Hodonínsku, později v Hroznové Lhotě, Veselí nad Moravou a také na gymnáziu ve Strážnici. V 50. letech byla jednou z členek agitační komise, která přemlouvala sedláky do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1953 se provdala za Františka Rejmana a do roka se jim narodil syn Jiří. Manžel František působil jako ředitel na základní škole v Blatnici pod sv. Antonínkem a později na základní devítileté škole na Komenského ulici ve Veselí nad Moravou. O tento post přišel na počátku 70. let kvůli podpisu nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1985 byla Milada Rejmanová za svoji celoživotní práci pedagožky odměněna zájezdem do tehdejšího Sovětského svazu. Po smrti manžela se začala intenzivněji věnovat zpěvu v pěveckém souboru Libuše, který v roce 2000 převzala po sbormistryni Ludmile Zimovčákové. V roce 2022 žila ve Veselí nad Moravou.