Олена Руденко Olena Rudenko

„Syn naléhal, i manžel trval na tom, abychom s dítětem, s dcerou odjely. Syn mi řekl, že neodjede z Charkova, dokud my neodjedeme z Kramatorsku.“ „Kdy se to stalo?“ „To se stalo 6. dubna [2022]. Já jsem to odkládala a odkládala; z nějakého důvodu jsem chtěla odjet 8. dubna [toho dne Rusové udeřili na kramatorské nádraží, když lidé čekali na evakuační vlak; jedenašedesát lidí zahynulo]. Odjely jsme do Kryvyho Rihu, tam byli spolužáci mého syna; zavolali nám: ‚My vás přijmeme, přijeďte, čekáme vás.‘ Evakuační vlaky nejezdily přes Kryvyj Rih, takže bylo třeba jet oděským vlakem přes Dnipro. A já říkám manželovi: ‚Dobře, tak osmého.‘ Přišli jsme na nádraží koupit jízdenky a děvčata mi říkají: ‚Na osmého jízdenky nejsou. Koukejte, tady nějaké jsou,‘ projížděla sudá data, ‚na šestého.‘ A my jsme tam přišli šestého ráno. ‚No, tak jo.‘ Spěšně jsme vzali lístky, jaké byly, a já říkám manželovi: ‚Pojeď s námi.‘ Ale on tu měl matku. Říká: ‚Já matku neopustím. Budu s mámou.‘ Odjela jsem s mladší dcerou. Přijely jsme do Dnipru. No, co se dalo, oblékly jsme na sebe, věci jsme naházely věci do tašky a jely jsme. Noc jsme strávily na nádraží v Dnipru, bylo to těžké. Bylo tam šest nebo sedm poplachů a při každém poplachu nás z čekárny odváděli dolů na parkoviště. Lidí bylo velmi mnoho, byli s dětmi, takže na nádraží nebylo téměř žádné místo. A pak nám poradili kluci – já jsem nevěděla, jak se dostat do Kryvyho Rihu; do Dnipru jsme dojely a kluci od policie, děvčata u pokladen mi říkají: ‚Proč byste jezdily těmi autobusy a platily? V šest ráno tam pojede vlak, pojedete v klidu, sednete si a pojedete.‘ A holky nám daly zdarma jízdenky rovnou na ten vlak. Přijely jsme do Kryvyho Rihu a tam nás čekali naši chlapci, kteří nám přenechali svůj byt, který si pronajali, aby mohli žít odděleně od rodičů. Dali nám byt. Ale syn mě oklamal a nepřijel. Pořád seděl v Charkově, protože, jak říká: ‚Mami, u nás v práci, ve sklepě, je asi sto šedesát lidí. Já nemůžu. Jak bychom je mohli opustit? Je třeba je odsud všechny odvézt. Jsou tam ženy, děti, celé rodiny.‘ No, a až když všechny vyvezli, všechny propustili, evakuovali, tak pak přijel za námi. A pak už jsme byli spolu. Pak jsem se uklidnila.“

„Lidé na začátku…, víte, když tam měli penzi tisíc hřiven, a tady jim dali penzi deset tisíc rublů, což jsou tři tisíce hřiven: ‚Oh, my máme takový dobrý důchod, takový důchod!‘ Hned od června či července 2014 se všechny ceny za jedinou noc ztrojnásobily. Tedy okamžitě, ze dne na den. Ti Krymčané, kteří pracovali, kteří měli nějaké podnikání, z toho vůbec nadšení nebyli. Tedy všichni byli proti. Ale ti, kdo prostě jen tak…, námezdní dělníci, kteří pronajímali nějaké kůlny – těm bylo všechno jedno. Ti běželi na to referendum a křičeli: ‚Jo, teď začneme žít! Budeme přehrabovat peníze lopatou.‘ Ale od roku 2016… Nejdřív tam měli daňové prázdniny, nikdo po nikom nic nepožadoval, ale od roku [20]16 začaly finanční úřady velmi tvrdě vyžadovat placení daní. A tehdy lidé začali: ‚Proč bych měl platit daně? Vždyť já jen tak pronajímám svůj dům.‘ No ano, pronajímáš, ale to je příjem, musíš platit. A jeden ze sousedů tehdy řekl: ‚No a co chtěli? Chtěli žít v Rusku podle ukrajinských zvyků bez zákonů!‘ A já říkám: ‚Ale vždyť vy jste stejní! Vy jste nedodržovali ani jedny zákony, ani druhé.‘ No, spousta lidí je velmi nespokojená, spousta lidí přijala to občanství nuceně. To znamená, že lidem nedovolili podnikat, přestože o tom nikdo nemluví, ani jeden [Krymčan]. ‚Ó, my se máme tak dobře!‘ Nikdo neříká, že silnice Simferopol-Jalta, jak byla rozestavěná do roku [20]14, tak zůstala, nikdo už ji nedostavěl. Tedy to, co bylo uděláno, to je. Ano, vybudovali trasu ‚Tavrida‘ [rychlostní silnice Kerč-Simferopol-Sevastopol postavená během ruské okupace Krymu]. Ta ale nebyla udělaná pro lidi.“

„Tehdy v továrnách vydávali – nevím, jak se tomu říkalo –, vydávali lidem věci. A novokramatorcům [zaměstnancům Novokramatorského strojírenského závodu] dávali džíny ‚Malviny‘ [jeans Marwin]. To bylo tak parádní! Ale mí rodiče už pracovali na Severu a jim nedávali džíny ‚Malviny‘. Pro mě bylo tak urážlivé, že kamarádky je měly. A tehdy mi táta přinesl džíny, říkalo se jim ‚Pyramidy‘ [jeans Pyramid]. A džínovou sukni na zip. To byla džínová sukně s vysokým pasem a zipy. No představte si to! Růžové legíny, ofina alá Karkulín.“ „A jak jste si ji dělaly?“ „Natáčely jsme si vlasy, na noc jsme si zaplétaly copánky, a pak jsme si je upravovaly a lakovaly. A když došel lak, drtily jsme cukr s vodou. A vzpomínám si, to byla desátá nebo jedenáctá třída, chodily jsme s kamarádkami na diskotéky. A když jsme se chystaly, nebyl lak! Co dělat? Pojďme tím cukrem! Všechno jsme postříkali. A usušit? Venku byla zima, bylo potřeba to usušit. Jak to ale usušíš? Fénem to nevysušíš, ten to rozfouká. Zapínaly jsme troubu, sedaly kolem ní a pak jsme vyšly ven a ve vlasech jsme měly krystalky cukru; krásně se třpytily.“

„Byla to dvoupatrová budova s velmi dlouhými chodbami. Takže jsme vešli dovnitř, tam byla velká hala a seděla tam domovnice. A dlouhá dlouhá chodba. V prvním podlaží byla prádelna, sprchy, kuchyň a toaleta. Ve druhém byla pouze jedna kuchyň. Byla to taková dlouhá chodba a po obou stranách byly pokoje, pro každého jeden. Bylo tam velmi mnoho dětí, protože to byly mladé rodiny, měly po dvou dětech. Dokonce tam byly rodiny, kde byly i tři děti. My jsme měli ve druhém patře [pokoj]. <…> říkali tomu červený koutek. Každý měl své vlastní místo. Stál tam nějaký kuchyňský stůl. Někdo tam snídal, někdo ho využíval jen jako bufet. Když byl jeden z rodičů v práci – jeden doma a druhý v práci –, dohlíželi na děti. A když byla zima, venku mráz, všichni byli na té dlouhé chodbě. Kola, koloběžky, všichni běhali. Kdo se potřeboval učit – měli jsme tetu Valju, sousedku; ta nás všechny posadila do toho červeného koutku a učila nás. Někdo brečel, někomu se nechtělo, někdo utíkal čůrat nebo něco dělat. Právě jsem šla do školy, bydleli jsme na internátě, a když jsem končila první třídu, rodiče dostali byt. Na poslední zvonění [slavnostní zakončení školního roku] už jsem šla do nového bytu, do velkého třípokojového bytu. Ale na ubytovně bylo hodně veselo. Když začínalo pršet, maminky vynášely ven květináče, protože bylo velmi užitečné zalévat květiny dešťovou vodou. Také někdo navařil boršč, sebral všechny děti, posadil je a nakrmil. Někdo se s námi učil, teta Valja se s námi učila. Byly rodiny, kde byly matky velmi nervózní, rozmazlovaly děti, tahaly holky za vlasy, hádaly se. Jiné matkám nadávaly, že děti takhle ponižují. Teď už se to nesmí dělat, teď ne, ne.“ „A slavili jste na ubytovně společně nějaké svátky?“ „Všechny svátky jsme slavili společně. Všechny – Silvestra, První máj, 7. listopad [výročí Říjnové revoluce], jmeniny. Stavěli jsme stoly přímo v tomto červeném koutku, prostírali je a oslavovali. Měli jsme strejdu Borju, ten vždycky na novoroční svátky přinesl stromeček a postavil ho přímo na chodbě, v přízemí u vchodu. Všichni ho zdobili. Všichni jsme se u toho stromečku fotili. Byla to závodní ubytovna. K dětem vždycky přišel Děda Mráz a přinesl jim dárky od závodu, od odborů.“