Helena Samková

„Já jsem tam nějak divně sklouzla, neupadla jsem, ale já nevím, jestli se ve mně něco škublo nebo co. Pak mi začalo být špatně, nevolno, tak jsme spali do rána, ráno to bylo ještě horší. Tak manžel – byli jsme naivní teda – říkal, že pojedeme na letiště, třeba tam aerolinky mají nějakou kancelář, třeba mě dopraví letecky domů. Jenomže přijeli jsme na letiště v Curychu, tam žádná kancelář nebyla, ani žádný letadlo neletělo, takže jsme se ubytovali v nejbližším kempu od letiště, a to bylo ve Winterthuru. Ráno ve stanu už jsem začala mít jako porodní bolesti, tak mě naložil do auta a jeli jsme, přijeli jsme na křižovatku a říká: ,Hele, vpravo je špitál, vlevo je Krankenhaus, kam chceš jet?‘ Já jsem říkala: ,Mně se víc líbí špitál.‘ Takže jsme jeli do špitálu, velká budova, asi státní. Ten Krankenhaus, to bylo soukromý, ale údajně by mě vzali i tam bejvali, asi by to bylo. Tam se ke mně chovali strašně dobře, tam mě uložili na postel a z té postele jsem vlastně víceméně slezla až teprve, když mě propouštěli. Protože i s tou postelí... Nejdřív se snažili udržet to dítě, jenomže pak zjistili, že to nejde, už jako začínám rodit, takže s tou postelí mě odvezli na porodní sál, tam urvali spodek postele, nastrčili tam porodní nástavec a malá se narodila.“

„To jsme byli na celý dva měsíce v Bulharsku na praxi. Dělali jsme tam servírky, obsluhovali jsme skupiny, který přijely, český skupiny a ruský skupiny. Německý skupiny, teda západoněmecký, ty si nechávali bulharští číšníci pro sebe. Nás nechali tadyhle na tom lido-demo. A když se to tady stalo v tom srpnu, tak my jsme vlastně o tom skoro nic nevěděli, protože jsme měli jenom takový malý rádijíčko, který nám trošku chrastilo. Akorát jsme věděli, že nebudeme moct jít domů, že se potom zavřely hranice. Bulhaři nám taky nic moc neřekli.“