Francis Sánchez

„Snažili jsme se osvobodit od všech těch ideologických a estetických nařízení, které nám chtěli vnutit. Snažili jsme se číst jinak. Jedním z dobrodružství, které nás v těch letech spojilo, bylo pokusit se získat knihy, ke kterým jsme neměli přístup. Žili jsme v Ciego de Ávila, žili jsme na Kubě, kde se nevydávalo skoro nic zajímavého z toho, co se dělo ve světě literatury, a to ani té doby, ani z dob před deseti lety. Věděli jsme, že existují autoři jako Jorge Luis Borges, ale jeho knihy u nás v knihovně v Ciego de Ávila nebyly. Byly zakázané dokonce i knihy jako Ráj od Lezama Limy, Llano v plamenech od Juana Rulfa. Chtěli jste si je přečíst, v knihovnách nebyly k nalezení. Pamatuju si, že důvodem pro neuvedení Llana v plamenech do knihoven byl argument, že je to kniha plná pověr.“

„Pro mě je bytí spisovatelem způsobem, jak být zbabělec. Já prostě nemohl spoustu věcí dělat, protože jsem se měl stát spisovatelem. A najednou, uprostřed téhle krize, jsem se zamkl ve svém domě a odmítl jsem vyjít ven. Byl jsem zavřený doma, přestal jsem studovat a byl jsem zavřený asi dva nebo tři roky, prakticky jsem z domu nevycházel. To pro mou rodinu znamenalo něco strašného. Chodil jsem od psychiatra k psychiatrovi, byl jsem i psychiatrickými léčebnami, byly to silné zážitky. Viděl jsem, že moji přátelé v sousedství měli také těžké osudy. Byl nad námi vždycky Damoklův meč, byli jsme menšina, která končila ve vězeních pro nezletilé v Ciego de Ávila nebo jiných provinciích.“

„Jednou z prvních věcí, které revoluce vláda Fidela Castra zasáhla, byla kina. Okamžitě v kinech po celé Kubě viděli důležitý ideologický aparát, stejně, jako se tomu stalo i v Sovětském svazu, kde byla kina také zasažena jako jedna z prvních věcí. Moje rodina má na ten den velmi hmatatelné vzpomínky. Byl to nesmírně smutný den, najednou dorazila armáda. Říká se, že přišel sám Alfredo Guevara, který se později stal ředitelem Kubánského institutu umění a kinematografického průmyslu ICAIC. Všechny členy mojí rodiny vyvedli, protože moje rodina, zejména moje matka, moji bratři, kteří byli tehdy malí, můj dědeček, všichni pracovali v kině – dělali promo, prodávali lístky, uváděli... Všechny vyvedli ven a mohli jsme si odnést jen hudební disky, které se v kině hrály.“