„Jsme svědky velkého úpadku nadšení a chuti do života. Láska a sounáležitost se vytrácí ze sousedských vztahů. Dříve lidé vyrazili na prvomájové oslavy a byli nadšení, nikdo si to nechtěl nechat ujít. A bylo tam pivo. Lidé věděli, že na ně čeká odměna. Vždycky alespoň něco dostali. Však se sami podívejte, kdy se tady naposledy uspořádal a slavil karneval? To už je pěkná doba. Tehdy lidé žili s vědomím, že si kdykoliv mohou koupit plechovku piva nebo kus kuřete. Sedli si, a užívali si život se svými kolegy z práce, s rodinou s kýmkoliv. Často se to dělo zcela neplánovaně. Každý den se člověk setkával s bezpočtem lidí, při procházení po ulici vás najednou někdo pozval na pivo. Jenže ceny byly tehdy úplně někde jinde. Všechno bylo o mnoho dostupnější. Mnohem více lidí si to mohlo dovolit. A já si myslím, že to hraje velkou roli. // Kvůli bídě, ve které žijeme, kvůli vysokým cenám, už tohle lidé nezažívají. Myslím si, že to výrazně přispělo k odtažitosti, která je dnes všudypřítomná. Už není cítit ta radost. Nikdo neplánuje, že si půjde sednout ven s kamarády. A mnozí by možná chtěli, jenže sami říkají, že si to nemůžou dovolit. Zabíjí to mezilidské vztahy, vztahy mezi přáteli, vztahy v rodinách.“
„Jedná se o program, který vzešel z myšlenek Kubánské revoluce. Jeho strůjcem byl Fidel Castro Ruz. Základním cílem tohoto programu je vzdělávání. Máme za úkol dostat umění do všech koutů provincie, ve které žijeme. Vlastně to může být i za hranicemi našich provincií. Jde o to, aby všichni lidé, kteří mají zájem… včetně těch, kteří třeba ani zájem nemají, protože i tací jsou… měli možnost být přítomní nějakému uměleckému představení a něco se naučili. Pracujeme ve školkách, na základních a středních školách, v kulturních institutech. Uměleckou dílnu můžete zorganizovat prakticky kdekoliv. Je ale nutné, aby to mělo výsledky, aby si z toho účastníci něco odnesli.“
„Jednoho dne jsem na ulici hrál kuličky s kamarádem, když v tom on si povšiml, že nemám žádné vlastní. Daroval mi několik nových, pěkných duhovek. Řekl mi: ‚Podívej, kamaráde, vezmi si tyhle. Alespoň si budeš moci sám hrát.‘ Celý šťastný jsem utíkal domů, kde jsem si sedl v obývacím pokoji a začal si hrát. V tom přišla z kuchyně matka. Dobře věděla, že jsem ji o kuličky žádal, ale neměla peníze, nemohla mi je koupit, a proto jsem žádné vlastní kuličky nemohl mít. Aniž by se mě na cokoliv vyptávala, popadla pásek a dala mi pořádný výprask. Byly to takové rány, že můj křik se ozýval až venku. Když to slyšel můj kamarád, přiběhl k nám a povídá mamince: ‚Ty kuličky jsem mu daroval já!‘ A moje matka odpověděla: ‚Dobrá tedy, to jen tak pro jistotu…‘ Tuhle vzpomínku mám zarytou hluboko v paměti. Ještě dnes, když vidím někde položený telefon, ani mě nenapadne, že bych si ho vzal. Dostal jsem včas co proto, abych věděl, co je správné.“
Ariolbis Sánchez Hernández se narodil v provincii Guantánamo. Přesné datum jeho narození se z jeho vyprávění nedozvídáme. Nicméně, můžeme odhadovat, že na svět přišel někdy v první polovině devadesátých let. V době, kdy se Kuba potýkala s hlubokou ekonomicko-společenskou krizí, která vešla obecně ve známost pod označením Período Especial. Prvních šest let svého života bydlel s rodinou v malé vesnici Manuel Tames nedaleko Guantánama, kam se později přestěhovali. Na dětství vzpomíná jako na období plné radosti. Jednotliví členové rodiny se k sobě chovali s láskou a respektem. Vzpomíná například na to, s jakou něhou se otec obracel na matku. To všechno v něm zanechalo hluboké stopy. Rodiče byli ale zároveň poměrně nároční, zejména pokud jde o vyžadování příkladného chování. Právě spojení lásky, která vyzařovala z rodinného kruhu, a přísnosti v oblasti morálních zásad, učinilo z Ariolbise člověka schopného už v útlém věku rozeznávat dobré a špatné vlivy okolí. To neznamená, že by se během svého dospívání nedostával do situací, kterých se účastnili jeho vrstevníci. Na rozdíl od mnohých z nich si ale nenesl následky špatných rozhodnutí do budoucího života. Ariolbis se vždy cítil špatně ve společnosti hrubých lidí, kteří se stýkali na ulicích Guantánama a bavili se poslechem populární pouliční hudby. Mnohem více ho to táhlo ke vznešenějším formám umění, na čemž měl jistě zásluhu jeho otec, který měl, co se hudby týče, velmi dobrý vkus. Přestože měl jako malý chlapec rád sporty, nakonec se rozhodl vydat se uměleckou cestou. V šestnácti letech nastoupil na uměleckou školu, která z něj vychovala certifikovaného lektora uměleckých disciplín. Jeho specializací bylo divadlo. Vzdělání probíhalo v souladu s pravidly nastolenými kubánskou komunistickou vládou, která po dlouhá desetiletí prosazovala umění ve smyslu nástroje ke kultivaci nejen talentu, ale také správného revolučního smýšlení, a to například v komunitách na okraji společnosti. Ariolbis se také nevyjadřuje explicitně proti kubánskému režimu. Dělá svědomitě svou práci a o politice tolik nepřemýšlí. Je si ale dobře vědom toho, že kubánská společnost se potýká s množstvím problémů, které jsou přinejmenším vážné.
