Heinz Sattler

"Stále se objevovaly partyzánské skupiny, které hledaly příslušníky německého wehrmachtu. A můj otec byl u letectva. Moje matka měla na nočním stolku fotku s otcem v uniformě. A ta letecká uniforma byla stejně tmavá jako uniforma SS. Přišel ten muž, obrovský chlap. Skoro se nemohl dostat do dveří našeho pokoje. A uviděl tu fotku. SS! A pak chtěl nás dva kluky okamžitě odvést. No, my nevíme, kam by nás býval odvedl. Máma pak před tím obrovským chlapem padla na kolena a snažila se mu vysvětlit, že táta není esesák, že je to letec. A pak ten muž, to nikdy nezapomenu, seděl s námi u stolu, bulel jako želva a vysvětloval, že má v srdci nenávist ke všem dětem příslušníků SS. Ti totiž takovým způsobem zneuctili jeho ženu, že měl v sobě potřebu pomsty, která nešla zkrotit."

"Mohu vám také něco říci? Co na mě v souvislosti s naší návštěvou také neuvěřitelně zapůsobilo? Ta vylidněná země! Ty obrovské zemědělské plochy. Když jste v Hesensku, kde teď žiji, nevíte, kde končí jedna vesnice a začíná druhá. A můžete jet kilometry a kilometry, a nedostanete se vůbec ven z osídlené oblasti, zastavěné. A tady? Člověk by řekl, že jedete jenom přes přírodní rezervace. Kde jsou lidé? Říká se, že tu bylo srovnáno se zemí přes 200 vesnic, ale komu dnes patří ta půda? Je to krásná země. Krásná. Ale komu patří půda po konci kolektivního hospodaření a kde jsou ti lidé? Ta země – člověk má pocit, jako by byla vylidněná. Je to škoda, škoda..."