Milica Schejbalová

„Devátého května pro nás přišli mladí kluci, Revoluční garda, s pistolí, s kvérem a všechny nás s rukama nad hlavou odvedli o dva bloky dál, na prostějovský soud, kde byla i věznice, a tam nás dali každého do jiné cely. Všechny cely byly přeplněné, většinou ženami, starci a dětmi, protože muži buď padli, nebo byli v zajetí. Moje maminka měla o mě strach, a tak dala dozorci zlatý přívěšek, co měla na krku, abych mohla k ní do cely. V té cele, původně pro tři lidi, nás bylo sedmdesát. Spalo se i pod postelemi, všude na zemi, zkroucené jedna vedle druhé. K jídlu jsme dostali jenom nějakou polévku, zacházeli s námi jako se zvířaty. No, byla to odplata, pomsta. Ovšem, měli se mstít na těch, kdo to spáchali, a ne na ženách a dětech. Po celách chodili ruští vojáci a vybírali si mladá děvčata, znásilňovali je a v hrozném stavu je pak vraceli zpátky, zmlácené, poničené, zoufalé až k sebevraždě. Maminka mě držela pod tou postelí, až u zdi, zakrývala mě svým tělem, aby mě ochránila před znásilněním. Pak přišel šok, maminka byla na odklizovací práci na letišti a tam přišla o život, ale nikdo nevěděl jak, nebyli žádní svědci. Já jsem jí schovávala jídlo a pořád jsem se ptala, kdy maminka přijde, a jedna žena, která s ní pracovala, mi řekla, že už se nemám ptát. Přišel pro mě dozorce, abych šla do kanceláře, a tam mi hodil přes ruku maminčin kabát. Náhodou tam byl jeden partyzán a ten jim nadával: ‚To se nemělo stát, přece jsme řekli, že nebudeme jako oni! Co jste to vyvedli?‘ A dozorce mu odpověděl: ‚No bóže, o jednu Němku míň!‘ Mezi dozorci byl jeden, o němž jsem s jistotou věděla, že spolupracoval za okupace s Němci... Tak takové charaktery tam také mezi námi byly...“