Margareta Schmitt

* 1933

  • „Pak jsme dostali bílé pásky, ano, Němec, ale nikdo nás neobtěžoval. Museli jsme jen nosit bílé pásky. Vím, že z těch dobytčích vagonů, když jsme pak přijeli do Franků, jsme viděli plná křoví těch bílých pásek. Všechny vyházené ven.“

  • „Pak jsme museli věci odevzdávat. Lyže, další věci, pak přišly na řadu hudební nástroje. A já jsem měla tahací harmoniku, učila jsem se na ni teprve dva roky. A tak jsem si řekla, že ne, tu neodevzdám. Dostanu ji za hranice. Vždycky jsme s pár lidma přecházeli hranice a něco jsme si přenášeli. Třeba můj kočárek pro panenky a spoustu povlečení – šup s tím přes hranici. S kočárkem pro panenku jsem šla sama přes celnici tam nahoře v Plesné a pak jsme to přivezli sestře naší posluhovačky, to znamená k těm Sintům a Romům tam. Tam ona bydlela. A všechno jsme tam přivezli. A už nás bylo docela dost lidí, i moje teta, chodilo se večer. A jednou jsem si takhle řekla, že dneska si beru s sebou tahací harmoniku. A večer už tam bylo několik lidí. Vzala jsem si svoji harmoniku, šli jsme po louce a nahoru okolo nádraží ve Šnekách, a tam se v lese střílelo. Ouha, myslím si. Ne, dál už nepůjdu. A tam jsem stála u studánky a ponořila do ní svoji harmoniku. Protože kdyby mě chytili, už bych ho musela odevzdat. Tak jsem utopila svůj akordeon. Vždycky jsem se chtěla podívat na tu louku, jestli tam ještě je. Když tam dneska půjdu, tak se tam podívám... A tak jsme to všechno přenášeli. A čeští vojáci nás nezatýkali. Když přišli, tak jenom stříleli do vzduchu, my jsme museli zastavit a oni nám všechno vzali a poslali nás zase domů. Nechávali si všechno, co jsme chtěli převézt.“

  • „Ono to ostřelování trvalo čtrnáct dní. Byli jsme ve sklepě, za starých časů měli lidé sklepy na brambory, na uhlí. Všechno bylo zakryté a my jsme tam bydleli. A vždycky jsme šli jenom nahoru pro něco. A protože on vyvěsil bílou vlajku, tak už když jsme byli ve sklepě, tak jsme slyšeli zzzzzzzzzzz a už jsme věděli, že to jde přes dům, na Plesnou. Tehdy byla Plesná ostřelována. A proto přišla sestra o život. Ale u nás ve Šnekách ne, nás zachránila ta bílá vlajka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plesná, 04.09.2022

    (audio)
    délka: 01:20:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli jsme si odvézt do Německa rodinnou náhrobní desku. Ale už je nenávratně pryč

Margareta Schmitt, Plesná 2022
Margareta Schmitt, Plesná 2022
zdroj: Post Bellum

Margareta Schmitt se narodila 18. března 1936 ve Šnekách (Schnecken) u Františkových Lázní do početné německé rodiny hokynářů Anny a Josefa Kremlingových. Na podzim roku 1938 poslal otec matku s dětmi z obavy o jejich bezpečí do saského Plavna (Plauen), protože ale k žádným bojům nedošlo, brzy se mohly vrátit. Od dětí se za války čekalo, že budou členy Hitlerjugend, proto i Margareta ve svých deseti letech vstoupila do dívčí obdoby organizace. Vybavuje si v té souvislosti hlavně sportovní aktivity, ale také trénink v užívání panzerfaustu. Margaretin otec za války narukoval do wehrmachtu a padl ve Francii do zajetí, nejstarší bratr se nevrátil z bojů v SSSR, sestra zemřela při ostřelování Plesné coby kojenec na zápal plic. Oblast osvobodili Američané, brzy se ale stáhli. Po příjezdu českých vojáků byli Kremlingovi sestěhováni pouze do jednoho pokoje ve svém domě, malá Margareta se účastnila pašování německého majetku za hranice, do Bad Brambachu. V červenci 1946 byli Kremlingovi odsunuti přes tábor v Chebu do západoněmeckého Eichenzellu, kde se setkali s otcem. Ten byl po celý život aktivním členem sdružení Ackermann Gemeinde, které mimo jiné organizovalo pomoc pronásledovaným katolíkům v Československu. V mládežnické pobočce organizace byla činná i Margareta Schmitt.