Ing. Bořivoj Sedláček

"U těch našich [československých komunistů] jsem byl zklamán až tehdy, když začali takové ty jejich nestoudnosti. Zavírání lidí pro maličkosti a všechny ty jejich soudy. Likvidovali své vlastní lidi. Jeden druhého se báli. To jsem si říkal, co je to za stranu, kde se jeden druhého bojí. Kdo koho udá a tak dál. Tak to se mně nelíbilo. To jsem nikdy nic takového tam [v rodné Jugoslávii] neviděl."

"Když jsem se pak vypravil zase zpět do Gudovce, tak jsem hned na začátku vesnice potkal partyzány a ti se mě ptali, jak to vypadá ve městě. No a jak jsme tak vyprávěli, tak jsme přišli až k jejich velitelství. A jejich velitel mi najednou ukázal na takové malé kluky, co jim puška visela až k zemi, a dobrosrdečně mi řekl, ať se podívám, že i takový malý kluk bojuje za osvobození vlasti, a já takový chlap, že jsem jen doma u maminky, jestli se nestydím. Já jsem mu na to hned řekl, že můžu samozřejmě také bojovat, co by ne? Ale že si tedy půjdu nejprve domů pro teplé věci. A on mi na to odpověděl, že se nemám bát, že mi to z domu všechno pošlou, že se o to nemám starat. A tak jsem hned zůstal. Můj bratr už u partyzánů byl a také to byla nabídka, po které jsme mezi studenty vždycky toužili. Vždy jsme mluvili o tom, jak bychom se k nim mohli dostat. Zavedli mě pak do dvora a byl tam jeden z ustašské nepřátelské rodiny. Třásl se strachy, co s ním bude. Nikdo mu neubližoval. Tak jsme tam byli jako noví partyzáni a hned se šlo na pochod a hned vodou. Mosty byly totiž za války všechny stržené. Tak to byl můj takový první zážitek s partyzány a oni mi říkali tehdy, že tohle s nimi zažiju ještě víckrát."