"No a pak jsem si užil všelijakých nočních pochodů, kdy jsme vyhazovali různé železniční tratě okolo, kde byla hlavní trať ze Zábřehu do Bělováru a dál. Toho jsem se účastnil. Vždycky po večerech jsme vyhazovali tratě. A my mladí jsme u toho bývali jako stráže, kdyby byli přepadeni. A pak jsme také chodili na hlídky. To jsem měl nejraději. Byli jsme vždy tři až čtyři. Hlídky byly vysílány na všechny strany, na které vedly silnice, jestli se tam náhodou něco neděje, jestli tam není nějaký nepřítel. A jednou jsme se setkali s ustašskou hlídkou. Byla tma a sníh. A když jsme se s nimi setkali, tak volali, kdo je tam, a my zase na ně. Až ten náš velitel hlídky, jen o něco málo starší kluk jak my, se jich zeptal: 'Jste to vy, drugovja?' No jakmile to řekl, hned věděli, že jsme partyzáni, tak do nás začali střílet. Museli jsme okamžitě zalehnout a plazili jsme se zpět. Naštěstí nikoho nezasáhli. Ale to se jen prášilo, jak po nás stříleli."
"U těch našich [československých komunistů] jsem byl zklamán až tehdy, když začali takové ty jejich nestoudnosti. Zavírání lidí pro maličkosti a všechny ty jejich soudy. Likvidovali své vlastní lidi. Jeden druhého se báli. To jsem si říkal, co je to za stranu, kde se jeden druhého bojí. Kdo koho udá a tak dál. Tak to se mně nelíbilo. To jsem nikdy nic takového tam [v rodné Jugoslávii] neviděl."
"Když jsem se pak vypravil zase zpět do Gudovce, tak jsem hned na začátku vesnice potkal partyzány a ti se mě ptali, jak to vypadá ve městě. No a jak jsme tak vyprávěli, tak jsme přišli až k jejich velitelství. A jejich velitel mi najednou ukázal na takové malé kluky, co jim puška visela až k zemi, a dobrosrdečně mi řekl, ať se podívám, že i takový malý kluk bojuje za osvobození vlasti, a já takový chlap, že jsem jen doma u maminky, jestli se nestydím. Já jsem mu na to hned řekl, že můžu samozřejmě také bojovat, co by ne? Ale že si tedy půjdu nejprve domů pro teplé věci. A on mi na to odpověděl, že se nemám bát, že mi to z domu všechno pošlou, že se o to nemám starat. A tak jsem hned zůstal. Můj bratr už u partyzánů byl a také to byla nabídka, po které jsme mezi studenty vždycky toužili. Vždy jsme mluvili o tom, jak bychom se k nim mohli dostat. Zavedli mě pak do dvora a byl tam jeden z ustašské nepřátelské rodiny. Třásl se strachy, co s ním bude. Nikdo mu neubližoval. Tak jsme tam byli jako noví partyzáni a hned se šlo na pochod a hned vodou. Mosty byly totiž za války všechny stržené. Tak to byl můj takový první zážitek s partyzány a oni mi říkali tehdy, že tohle s nimi zažiju ještě víckrát."
Bořivoj Sedláček se narodil 9. srpna 1927 ve vesnici Gudovac v tehdejší Jugoslávii na území dnešního Chorvatska. Jeho otec byl Čech a matka Ruska. Za války se stal partyzánem, zažil řadu krveprolití. Na strach ale podle něj čas nebyl. Na rozdíl od jiných měla jeho rodina štěstí, všichni přežili. Ze zbídačelé země odešli po válce na jižní Moravu a usídlili se v Lednici. Politický směr, kterým se naše země ubírala po komunistickém puči v únoru 1948, zpočátku vítal. Následná 50. léta mu ale přinesla velké rozčarování. Komunisté v jeho rodné zemi byli podle něj skuteční hrdinové, jednání těch československých ale odsuzoval. Obklopen pečující a milující rodinou žil v době natáčení rozhovoru (2020) na jižní Moravě.
