„Usilovně jsme se snažili, ale síly už byly velmi nevyrovnané. Podpora nám však rostla. Lidé si také uvědomovali tu hrozbu mnohem více než v devadesátých letech. Podporovali nás na nejrůznějších shromážděních. „Čtení jmen popravených“ u kamene na Lubjance se konalo každoročně od roku 2010 vždy 29. října. Každým rokem bylo stále více lidí a v posledních letech už lidé stáli čtyři nebo pět hodin ve frontě na přečtení jednoho jména: v dešti, ve sněhu. Vypadalo to jako naprosto neuvěřitelný akt odporu proti zapomnění. V roce 2014 byl Memoriál prohlášen za zahraničního agenta, nejprve naše Středisko pro lidská práva, v roce 2017 pak Mezinárodní memoriál. To práci stále více ztěžovalo. Mně osobně hodně, školní soutěž se stala jedním z jejich hlavních cílů a dráždidel. V televizi se objevilo mnoho reportáží, kde jsem byla vykreslena jako jeden z hlavních nepřátel, který bojuje proti vlastenectví a za cizí peníze učí školáky takzvaným západním hodnotám, ve skutečnosti však revizi dějin. Stalo se to více než jednou a více než dvakrát. U památníku mívali službu zpravodajové ze zákeřných pořadů, kteří vyskakovali z křoví se svými otázkami: ,Kdo vás platí?´. Všechno to bylo v televizi. Probíhaly prohlídky. A ne jen v domovní. Bylo to všechno jedno velké svinstvo. Můj manžel byl zadržen na demonstracích. I když byl starší než já, nechali ho přes noc ve vazbě a dali mu pokutu. Ale mladí to měli mnohem horší. Ale já bych ze země nikdy neodešla, ani když byl Memoriál zlikvidován Nejvyšším soudem. A to byl pro všechny hrozný symbol - nikdo nečekal, že zlikvidují tak starou a známou organizaci. Ale když začala válka, hned bylo jasné proč - připravovali si pole, vymetali.“
„Tehdy začaly různé změny, perestrojka. Už jsem znala různé lidi, nebo o mně něco slyšeli. Zúčastnila jsem se první zakládající konference Memorialu. Nejdřív byla přípravná konference na konci roku 1988, pak zakládající konference v roce 1989. A znala jsem samozřejmě lidi, takzvané „předáky perestrojky“ od Jurije Karjakina po Aleše Adamoviče - všichni byli přáteli mého otce. I on se do těchto procesů významně zapojil. Otec, matka, my všichni, byla to pro nás naprosto fantastická doba a rodiče s námi samozřejmě chodili na všechny ty obrovské moskevské demonstrace. Já a moje malá dcerka, které byly dva roky, jsme seděly manželovi na ramenou a s tím šla do života. No, a když se Memorial začal formalizovat do podoby organizace, tak jsem se do toho procesu nechala vtáhnout. Takže v jistém smyslu byla moje zkušenost docela vzácná, prestože Arsenij Roginskij, který se stal předsedou Memorialu a který také sehrál v mém životě docela velkou roli, také zaznamenával příběhy bývalých vězňů gulagu. Ale to byly spíše sběrné archivy. Moje zkušenost s orální historií byla svým způsobem jedinečná. Byl jsem první, kdo to dělal takhle cíleně, po mnoho let. Nedávno na to v jednom rozhovoru vzpomínal i Oleg Orlov. Že když Memoriál začal, tak se sešli v nějakém sklepě a já jim vyprávěla, co si ti lidé pamatují, jak si to pamatují a jak to vyprávějí."
„Ano, proto se stalo, že Souostroví Gulag, doslova první výtisky, které vyšly, byly na velmi tenkém papíře, téměř průhledném. A já jsem byla čerstvá matka, kojila jsem. Bylo to na samém začátku zimy roku 1973. Maminka mi tu knihu dala - já jsem velmi rychlý čtenář a tehdy jsem četla hodně - každopádně mi ji maminka dala na čtyřiadvacet hodin a já ji přečetla velmi rychle. Váže se k ní jedna veselá historka, ale nemám čas ji vyprávět. Každopádně jsem si uvědomila, že mě to zajímá, ale že od babiččiných kamarádek, které přežily gulag, jsem občas slyšela něco jiného. Zajímá mě to, a že mě to takhle zajímalo, nutilo mě to ptát se lidí a mluvit s nimi. A pak jsem četla ještě nějaké takové knihy, nebyla to přímo orální historie, ale byla to třena kniha rakouské novinářky Maxi Wanderové, která zaznamenávala příběhy žen a jejich osudů. A říkala jsem si, že to je něco, co bych opravdu měla udělat, alespoň s těmi babičkami, které znám. A které podle mě samy memoáry nepíšou, i když později mimochodem začaly psát memoáry. Ale jak bych to zaznamenala, to mi nebylo jasné. Vlastně jsem tak od Solženicyna dostala dar, nepřímý dar. Bylo to na samém konci, myslím, že to bylo v roce 1979, a Alžběta Marksteinová mi dala nebo přinesla nahrávadlo Philips, bílý Philips, je teď v muzeu na výstavě. A jakmile jsem ho měla v ruce, znamenalo to pro mě svobodu. A začala jsem s tímhle Philipsem nahrávat. Deset let, vlastně až do perestrojky, jsem s ním obcházela lidi. Někdy jsem několik měsíců neměla čas, protože to byl sovětský život a měla jsem děti. Samozřejmě jsem musela vydělávat peníze: vydělávala jsem si překládáním, vydělávala jsem si tlumočením a vydělávala jsem si výukou. Tak jako všichni žili v sovětské době."
Irina Ščerbakova jako univerzitní profesorka vyučovala v Rusku a Německu. Germanistka, překladatelka, specialistka na orální historii a aktivistka za lidská práva se narodila se 14. května 1949 v Moskvě. Doktorskou práci v oboru germanistika obhájila na filologické fakultě Moskevské státní univerzity. Překládala německou literaturu, zejména povídky Franze Kafky. Od konce 70. let 20. století z vlastní iniciativy zaznamenávala ústní vzpomínky bývalých vězňů gulagu. V roce 1988 byla jednou ze zakládajících osobností spolku Memorial, řídila vzdělávací programy pro mládež a dvacet let pořádala každoroční školní soutěž „Člověk v dějinách. Rusko-XX. století“. Od roku 1991 studovala archivy KGB a zkoumala sovětské tábory zvláštního určení na území Německa po roce 1945. Pracovala jako redaktorka listu Nezavisimaja gazeta a psala pro Moskevské noviny. V letech 1992-2006 vyučovala orální historii a vizuální antropologii na Ruské státní humanitní univerzitě. V letech 1994-1995 přednášela orální historii na Vědecké radě v Berlíně. V letech 1998-2009 vyučovala na Institutu humanitních věd ve Vídni a byla hostující profesorkou na univerzitách v Salcburku, Brémách a Jeně. V březnu 2022 opustila spolu s manželem Rusko poté, co Ruská federace rozpoutala válku proti Ukrajině. Nyní působí jako hostující profesorka na Vysoké škole Imre Kertésze na univerzitě v Jeně. Je členkou řada akademických vědeckých a správních rad, a to zejména správní rady obnovené společnosti „Memorial. Budoucnost“ v Německu. Byla vyznamenána Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo a řadou dalších ocenění, mj. Cenou Moskevské helsinské skupiny za šíření ponětí o lidských právech mezi mládeží.
