„To jediné, co mě ještě dneska v mém věku baví dělat aktivně, je, že se snažím utvářet lidské a mezinárodní kontakty, rozumíte? To je velice důležité, protože všechno, co se v našem státě stalo, vyhazování Němců a tak dále, jsou národnostní otázky. A na tom se musí pracovat. To nedělá nějaký pan ministr! Lidi z vlády se sice chodí bavit do vedlejších zemí a dělají tam velké řeči, ale opravdovou malou práci, tu mají dělat lidi někde dole. Tomu se říká německy... Umíte německy? (Pasivně, základy.) To mi říkal jeden náš přítel v Německu. To německé slovo je Grasswurzeltheorie: Grass je tráva, Wurzel je kořen a Theorie. Tráva neroste vysoko, ta je dole, že jo. Grasswurzeltheorie musí dělat lidi v národech, ti se musí sblížit a nenechat se ovlivnit nějakým Hitlerem, Stalinem nebo já nevím kým. Prostě, mezilidské vztahy jsou pro tento stát obzvláště důležité.“
„To vám musím říct, na německém učiteláku jsme zažily něco neuvěřitelného. Byly jsme ve třídě, měly jsme hodinu literatury nebo něčeho takového, na co nás měl ředitel. Přišel do třídy, byl rozčilený, a ještě než došel ke katedře, obrátil se k nám a řekl: ,Děcka, já vám něco povím. To, co si náš národ dovoluje vůči Židům, to se nám jednou strašně vymstí, to si pamatujte.‘ Představte si, on si za nacistického Německa dovolil před celou třídou říct takovouhle věc! Kdyby se u nás našla jediná holka, která by ho udala, skončil by v koncentráku. Pak jsme si ho ještě víc vážily, protože jsme si myslely totéž, a říkaly jsme si: ,Heršvec, ten má odvahu, ten chlap! Takhle se má člověk chovat.‘“
„Najednou se někdo dozvěděl, že já jako Němka, která tehdy ještě neměla občanství, chodím do školy. Tedy: bylo na mě udání na pracáku, že každé ráno odcházím z domova s černou aktovkou – přesně to popsali! – a že se neví, kam s tou aktovkou chodím. Tak mě předvolali na pracák, nějaká dáma mě tam seřvala, a že mám říct, kam to chodím a co vlastně dělám. Já jsem řekla: ,Chodím do jazykové školy.‘ A ona mi odpověděla: ,Vy patříte do těžkého průmyslu, ne do jazykové školy! Tak, jazyková škola nebude! Vy půjdete pracovat do továrny.‘ Já tehdy měla tři měsíce do zkoušky a měla jsem se ještě hodně učit, protože kvůli češtině pro mě bylo všechno těžší. Řekla jsem: ,Prosím vás, tak mi nechte aspoň ty tři měsíce...‘ ,Nepřichází v úvahu. K čemu vám to je? Vy patříte do těžkého průmyslu, vy patříte do továrny.‘“
„(Těšila jste se jako dítě na konec války?) My jsme se všichni těšili na konec války! Snad každý normální člověk se těšil. My jsme se nemohli dočkat. Ještě se vidím, jak stojím u nás na zahradě ve Žlebu, když z Německa přes Drážďany a přes Sněžník přijely ruské tanky – od Sněžníku vede cesta do Rosenthalu, to je nejkratší cesta do Drážďan. Na zahradě jsme slyšeli, jak se tanky blíží. Bylo to strašně moc tanků a dlouho, snad dvě hodiny, bylo slyšet, než pomaloučku projely lesem. Kousíček vedle nás bydlel starosta. Horní Žleb, Prostřední Žleb a Přípeř tehdy tvořily jednu obec. Náš starosta byl bývalý učitel, velice dobrý učitel a velice slušný člověk. Pan Matoušek, tak nějak se jmenoval. Vždycky jsme ho litovali, měl totiž vrozenou vadu nohy a kulhal. Najednou jsme viděli, jak šel kolem nás, a ptali jsme se ho: ,Kam jdete?‘ On řekl: ,Nebojte se, už jsou na cestě ruský tanky. Já jim jdu naproti, musím je přivítat v naší obci.‘ Tak jsme byli zvědaví, co s ním udělají. Došel až ke šraňkům do Přípeře, tam se pomalu blížil první tank. Asi za půl hodiny se přikulhal zpátky a říkal: ,To jsou strašně hodný lidi! My jsme se přivítali, oni mi z tanku podali ruku, dali mi napít vodku a bylo to strašně hezký.‘ Tak jsme si říkali: ,To snad není pravda! Oni říkají, jak jsou ty Rusáci hrozný, jak znásilňujou ženský a tak dále, a oni jsou takový hodný! No vidíte, další lež.‘ Jenomže to byla jen první etapa – v prvních tancích byli vybraný oficíři, to byli opravdu džentlmeni.“
„Za první republiky tu byl dost velký počet sebevražd, protože byla velká nezaměstnanost. Lidi neměli práci a podporu nedostali vůbec nebo tak malou, že z toho nemohli žít. Tenkrát byla úplná epidemie sebevražd. Když moje maminka někoho zachraňovala poprvé, nevěděla jsem, co se děje – probudila jsem se, něco jsem slyšela, ale v polospánku jsem netušila, co to je. Maminka byla v noční košili a utekla někam ven. Někdo tehdy skočil do Labe. Víte, když se člověk topí a je blízko smrti, volá o pomoc. My jsme měli domeček u Labe. A maminka několik lidí vytáhla a zachránila je. Uměla velmi dobře plavat, tak se nebála. Když jsem už věděla, že maminka skočí do Labe, prožívala jsem to jinak, protože to se můžete utopit taky, když se vás tonoucí chytne. Já jsem ji nechtěla pustit, ale ona říkala: ,Ne, když je někdo v nebezpečí, musí se mu pomoct, to se nedá nic dělat. Za chvíli budu zpátky.‘“
Johanna Sieredzká, rodným příjmením Hablaová, se narodila 24. ledna 1928 v Děčíně. Pocházela ze sudetoněmecké rodiny. Během druhé světové války studovala na střední pedagogické škole v Praze, politická situace po květnu 1945 jí však nedovolila studium dokončit. Byla svědkem bombardování Prahy; osvobození sovětskou armádou s jeho pozitivy i negativy zažila doma v Horním Žlebu. Jako Němka nesměla po válce studovat, díky pomoci hodných lidí vystudovala alespoň angličtinu na církevní jazykové škole. Během několika let vystřídala několik zaměstnání, než přišla na přelomu čtyřicátých a padesátých let možnost vystudovat zdravotnickou školu. Až do odchodu do důchodu pak pracovala jako dětská zdravotní sestra. Po roce 1989 využila příležitosti a učila několik let angličtinu a němčinu na středních školách v Děčíně. Až do velmi vysokého věku byla činná v kulturní oblasti a přispívala do německých krajanských novin Trei da Heimt. Byla poslední sudetskou Němkou v Děčíně. Johanna Sieredzká zemřela 18. prosince 2018 v České Kamenici.
