„Ona byla dětskou lékařkou a několikrát dala dětem, i Čechům, nějaké léky nebo pomohla, když bylo nejhůř. Chovala se slušně. Moje maminka jí byla strašně vděčná, protože oni měli vlastně byt vedle nás, ve druhém patře vedle nás měla byt tahle doktorka. Můj tatínek poslouchal cizí rozhlas a maminka se mohla zbláznit, říkala: ‚Nás kvůli tomu všechny zavřou a děti postřílejí!‘ A on nebyl moc šikovný, tak se rozčílil, řekl: ‚Tak dobře, tak já to zavřu!‘ Ale jak byl rozčílený, tak to pustil, že to muselo být slyšet na celý barák. A maminka: ‚Tak už to máme! Už to máme, už je to s námi vyřízené!‘ Ale ‚ona‘ neřekla nikomu nic. Ona to musela slyšet! Nikdo nás neudal. Tak tamto byli Češi... nic neřekla… A potom jí shodili kluka ze schodů a ji chtěli shodit taky. My jsme nevěděli, co se děje, a na chodbě řvalo, brečelo dítě! Tak tatínek otevřel: ‚Co se tady děje!‘ A oni, to byla nějaká revoluční parta, my jsme je vůbec neznali, z našeho baráku vůbec nebyli, ani z té ulice, a chodili tam takhle dělat pořádek. Dozvěděli se, že tam bydlí Němci.“
„Jenomže se ukázalo, že je to takový nesmyslný plán – který měl ten časopis – protože ‚mladých autorů‘, to bylo takové nejasné, kdo to měl být? Mladých autorů nebylo mnoho a hlásili se hlavně ti, co chtěli začít psát, jedině dobří byli snad Čepelka a Gruša, pokud si pamatuji, ti už psali. Ale ostatní byli začátečníci. Nebyl to vlastně žádný daný časopisecký plán – mladí. Tak jsme to potom změnili, spojila jsem se ještě s jinými kamarády a změnili jsme to na takový časopis, který by měl jinou polohu. A hlavně, spojila jsem se s Mandlerem, Emanuelem Mandlerem, což byl historik, původně byl komunista, byl to tedy žid, měl za sebou těžké židovské mládí. Pak se od komunismu trochu odchýlil a přijali jsme tam některé mé známé z filozofické fakulty, některé jeho známé, a měli jsme tam katolíka Němce, evangelíka Hejdánka, a prostě spoustu… právě toho Emanuela, zase žida, a naším cílem bylo tisknout to, co se nesmělo tisknout, a přitom to lidi měli znát, protože socialismus vybíral literaturu, okleštil ji o leccos a o celé řadě spisovatelů lidi nevěděli.“
„Já jsem měla takové spolehlivé lidi. Taky byla kamarádka, která říkala: ‚Ne, ne, já to nemůžu dělat, protože maminka se bojí. Ta říká – já bych nespala, kdyby to psali na tebe!‘ Tak jsem řekla: ‚To nemůžeme mamince udělat.‘ A našla jsem někoho jiného. Ale musel umět ten jazyk! Můj muž říkal: ‚Tak napiš mě.‘ A já jsem říkala: ‚Jo, jo. A umíš anglicky?‘ To nešlo, to se prostě muselo dělat tajně. Takže, já jsem tím pomáhala, samozřejmě jsem taky sama sobě pomáhala v tom, že jsem s tím měla menší práci. Věděla jsem, že Libuška mi dá ten překlad opravdu dobrý, že najednou tam nikdo nenapíše, že je to blbě přeložené, nebo tak něco. Takže pro mě to bylo dobré a zároveň jsem jim pomáhala.“
Marie Šolleová se narodila 2. června 1936 v Praze. Její tatínek Eduard Wiesner byl právník, pocházel z Prachatic, a maminka Marie Wiesnerová, jež pocházela z Bernartic na Písecku, pracovala jako učitelka. Válečná léta strávili Wiesnerovi na Vinohradech, podporovaní prarodiči Vujtěchovými z Bernartic, kteří později, za dramatických okolností, přežili bernartický masakr v květnu 1945. Po roce 1948 byli Wiesnerovi z politických důvodů perzekvováni. Pamětnice se rozhodla studovat bohemistiku v kombinaci s lužickou srbštinou, která obvykle pro uchazeče nebyla příliš atraktivní, aby zvýšila své šance na přijetí na FF UK. Po studiích krátce učila češtinu a poté přešla do nově založeného časopisu Tvář, jehož podobu několik let pomáhala formovat. V roce 1964 se provdala za historika Zdeňka Šolleho a o rok později se jí narodil syn Zdeněk. Pracovala na pořadu Zvědavá kamera s Ottou Bednářovou a napsala scénáře k několika televizním večerníčkům. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla zaměstnána v časopise Ahoj na sobotu, kde umožňovala zakázaným autorům i překladatelům publikovat pod cizími jmény a poznala druhého manžela Karla Paška. V roce 2024 žila Marie Šolleová ve svém pražském bytě a často navštěvovala Libuši Kozákovou, která se ke zmíněným překladatelům řadila a s níž ji pojilo hluboké celoživotní přátelství.
Marie Šolleová (Wiesnerová mladší), Eduard Wiesner starší, Eduard Wiesner mladší, Marie Wiesnerová starší - na promoci lékaře Eduarda Wiesnera mladšího v roce 1956
Marie Šolleová (Wiesnerová mladší), Eduard Wiesner starší, Eduard Wiesner mladší, Marie Wiesnerová starší - na promoci lékaře Eduarda Wiesnera mladšího v roce 1956
