Aneta Stankovičová
* 1935
-
„My z Řecka jsme nejdřív byli v Jugoslávii a potom v Bulkesu. A potom ten Tito si vymyslel, já nevím, co vlastně chtěl, jestli máme zůstat nebo jestli se máme vrátit do Řecka. No a potom nás ti učitelé vzali do vlaku a jeli jsme do Československa. Ale ve vlaku nás vykradli. To už bylo v Československu. Někde jsme zastavili a někdo vykradl, co mohl. Proto někteří neměli třeba doklady. Stejně neměli co krást, ale něco takovýho se stalo. Přijeli jsme do Sobotína. Někteří pokračovali dál na Slovensko. Ale v Sobotíně jsem byla spokojená.“
-
„Jako mladá jsem nepočítala s tím, že se do Řecka vrátím, nevěděla jsem. Navíc když jsem tam neměla rodiče... Teď nevím, jestli v roce 1985 nebo 1986 bylo, že kdo chce, může se vrátit. Ale to já už jsem měla manžela a děti. Takže jsem si řekla, co já tam, když manžel neumí řecky a děti taky chodí tady do školy. Byla jsem tam asi dvakrát nebo třikrát. Jinak musím říct, že Řekové taky udělali pro důchodce, že mohli jet do Řecka na tři neděle zadarmo. Nejenom z Československa, z celého světa. Tak jsem jela taky. Bylo to bezvadné. Poznali jsme více lidí. Řecko je výborná země, ty lidi tam jsou dobrý a o ty, co jedou do Řecka na dovolenou, se starají dobře.“
-
„Můj tatínek byl partyzánem a jednou ho hledali a přišli a tahali mě za vlasy, abych řekla, kde je tatínek. To byli fašisté, no. Ale stejně bych nevěděla, kde je, když najednou byl pryč. A co budu vykládat. Tatínek potom, jak byl partyzánem, tak se tam seznámil s jinou, taky výbornou ženskou, protože moje maminka umřela hodně brzy. Ona měla děti v Polsku, takže šli tam. Všichni ti partyzáni, co byli, museli utéct. A byli v Polsku. Když se dozvěděly tady ty organizace, kde kdo má nějaké příbuzné nebo rodiče, tak nás dávali dohromady. Já jsem tady měla sestru, ta jela do Polska. Mě taky tam chtěli dát, ale já jsem řekla, až dodělám školu, tak se rozhodnu sama. Protože nepřeruším škola a polsky taky neumím.“
-
„Tady učitelé byli tak výborný, jak Češi, tak Řekové, že nás psali podle toho, jak nás viděli, jak vypadáme. Skoro ještě mladší, abychom mohli vystudovat. Protože když jsme přišli, já z naší vesnice, byla jsem negramotná. Tam v tý době nebyla škola. To byla válka a ještě že jsme utekli, protože tatínek byl partyzánem a kdoví, co by se stalo.“
-
Celé nahrávky
-
Praha, 23.06.2010
(audio)
délka: 01:01:21
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Kdybychom neutekli, tak nás zabijou
Paní Aneta Stankovičová si není jistá datem svého narození. ale pravděpodobně se narodila v roce 1935. Maminka jí zemřela, když byla ještě malá, a protože tatínek byl partyzán, starala se o ni a její mladší sestru především babička. Do Československa přijela s ostatními dětmi z jugoslávského Bulkesu a byla umístěna do dětského domova v Sobotíně. V pozdějším věku byla přemístěna do dětského domova v Chrastavě. Odtud se přestěhovala do Prahy, aby studovala na střední obchodní škole v Resslově ulici. Při slučování rodin zjistila, že její tatínek je v Polsku, ale protože z Československa odejít nechtěla, jela tam jen na návštěvu. V Praze se seznámila se svým budoucím manželem, který pochází ze Srbska, dostali tu byt a narodily se jim dvě dcery. Pracovala ve spořitelně. Nikdy neuvažovala o tom, že by se natrvalo vrátila do Řecka.