„Samozřejmě tam bylo všechno napsané, jak se angažovali, co bylo a tak dále, co prosazovali. Ty zápisy tam byly, na to si dávali bacha. Samozřejmě to nebylo jak ve výkonu u Státní bezpečnosti. Teď nemyslím u kriminální služby, byť to bylo pod hlavičkou KSČ. Ti chlapi si zakládali na tom, že s režimem jsou sice spjati, ale nemají prsty namočené. Opravdu honili zloděje, řešili vraždy, drogy, mládež atd. Ale ti, co opravdu sledovali a psali ty zápisy, poškodili tolik lidí! Orgány Státní bezpečnosti si usnadňovaly práci tak, že vykázaly schůzku. Šli do hospody s nějakým známým, vzali si peníze – fondy měli, to vím bezpečně – a napsali zápis na nějakého člověka, že s ním jednali atd. Potom, když se trezory otevřely, spoustu věcí si vymýšleli. Ale zase, nenašel se nikdo, kdo by řekl: ‚Pozor, to může být uměle udělané.‘"
„Když došlo ke znárodnění, táta vedl ještě nějaký čas sodovkárnu. Do roku 1953 to bylo u nás. Současně byla znárodněna i druhá sodovkárna, Hrbáčkova, která byla v Pasekách, a tam se potom výroba přesunula. U nás, to byla ironie, z hlavní výrobní části – jak je tady to zastínění černé, tak tam bylo rudé sukno, daly se židle – paradoxně vzniklo agitační středisko KSČ. Hrůza. Po třech letech přišli na to, že to byla krávovina, udělat takové rozhodnutí, a znovu obnovili výrobu. Výroba běžela do roku 1961, potom tam byla opravna sodovkárenských strojů a od roku 1964 to převzal v rámci nějakých delimitací, jak bývalo zvykem, Okresní stavební podnik. Klempíři, elektrikáři, instalatéři atd. V roce 1989 se mi podařilo v rámci restitucí dostat objekt zpátky. Celá rodina, já jsem získal osminu, ale všechny ostatní jsem musel vyplatit postupně a ten objekt jsem dal do současného stavu. Už tedy neprovozuji výrobu sodových vod, ale slouží to. Protože jsem neměl dostatečnou podporu v rodině na obnovení výroby, tak zatím tedy podnikám formou nejhloupějšího podnikání, to je formou pronájmu. Pokud se týká vývoje dědečkova života po 48. roce, do roku 1953 táta ještě vedl sodovkárnu, potom už se s tím absolutně neztotožnil. Celá rodina tam byla ještě zaměstnaná, jak to otec položil, tak všichni zkrátka odešli. Ironie osudu byla taková, že dědeček samozřejmě měl nějaký dluh na sodovkárenské stroje a bylo mu sděleno, že v podstatě si dluh udělal on, že je to sice znárodněné, ale ať to tedy doplatí. Tak to dědeček opravdu to postupně doplatil. Asi v roce 1966 nebo 1967 to splatil všechno a pracoval dál, protože to byl člověk činorodý, pracovitý jako celá rodina. Mně vždycky babička říkávala – a citovala, aniž asi věděla, že cituje, pana prezidenta Masaryka – že v práci a vědění je naše spasení. To bylo v podstatě takové její krédo, když jsme měli nějakou diskusi. Dědeček s tátou říkali, že systematická práce nás vede k výsledkům a takto to u nás bylo vnímáno."
„Pak přišel rok 1939, Němci. Dědeček měl nějaké problémy. V rodině se traduje, že jednou přišlo gestapo a dědečka si podali. Nějaké nafackování tam bylo. Za to, že zlínští podnikatelé v podstatě podporovali Židovky uvězněné v místech dnešního soudu, tehdy tam byla dočasná věznice. Ta děvčata tam byla uvězněná a zlínští podnikatelé poskytli finance. Naproti byl hotel, ne hotel, ale cukrárna Malota, to bylo srdce Zlína, dneska je to přestavěný Modus. Tam vždycky hráli, otevřeli okna. Poskytovali jim taky nějaké jídlo, aby to měly v tom vězeňském prostředí lepší. Aby to nějak přečkaly. No pak to nějaká dobrá duše asi vypověděla, a to byla ta reakce toho gestapa. Lidé, kteří to nějak dotovali, dostali pohrůžku a rodina se obávala, jestli dědeček někam půjde. Naštěstí z toho nebylo nic, nějak to utichlo. Přečkali válku a vnořili se zase na plné pecky do podnikání."
Antonín Strachota se narodil 21. dubna 1949 v Gottwaldově, dnešním Zlíně, Evě a Antonínovi Strachotovým. Dědeček Otto Strachota, významný moravský podnikatel, založil roku 1918 sodovkárnu ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Na návrh Tomáše Bati proběhl roku 1929 přesun podniku do Zlína, v roce 1937 byl rozšířen o provozovnu v Otrokovicích. Roku 1948 sodovkárnu znárodnili, do roku 1953 zde členové rodiny ještě pracovali. Antonín Strachota měl kvůli kádrovému profilu potíže s podáním přihlášky na střední školu. Nakonec roku 1967 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Gottwaldově. Účastnil se demonstrací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v Brně. V letech 1970–1974 studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po vysoké škole následoval rok náhradní vojenské služby, působil jako velitel čety. Roku 1975 se oženil s Dagmar Kopečkovou, později se jim narodily dvě děti. V roce 1982 obhájil rigorózní práci na Pedagogickém ústavu J. A. Komenského Československé akademie věd. Téhož roku vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a nastoupil na policejní školu v Holešově, kterou po sametové revoluci vedl. Roku 2012 odešel do důchodu, ale stále působil jako učitel. Roku 2022, v době natáčení, žil ve Zlíně.
