Vojtěch Strauss

„K nám se přistěhovaly tři rodiny ze Zvolenic u Prahy. To byl děda, otec a syn. Každej zabral jeden statek po Němcích. Prasata, krávy, stodoly plný krmení, špejchary nad barákama plný zrní, skrz to vedly takový trubice dřevěný a dole byl šroťák. To se šrotovalo na krmení pro prasata. To všechno bylo moderně zařízený. Ty krávy neměly žádný žlaby, tam už byly napáječky takový kovový. To už bylo tak moderně udělaný. To oni zabrali. Do tří let zplundrovali všechny statky, kde už nic nebylo, tak z toho udělali JZD.“

„Můj strejc, nejstarší, toho jsem ani nezažil, tomu bylo pětatřicet a toho jsem ani nezažil. Protože oni do třiceti brali. Ale přijeli za ním, jak to, že nedělá. Tak přijeli tenkrát otevřeným autem v kožeňáku a on štípal dříví. Protože byl komunista, to někdo na něj píchnul, tak ho vzali, zatkli a odjeli. A nikdo o něm nevěděl. Až poslední rok, než skončila válka, tak přijeli dva chlapi ze Slovenska a on byl u partyzánů a zastřelili ho. Tak dovezli ausweis neboli občanku naši jako... na nás a mapu. To bylo prostřelený a to. Tak to předali a odešli. Nic neřekli. Že jako tam byl pohřbenej.“