Jana Štroblová

„Na mě dělali nátlak osobně, a dokonce i vyhrožovali, že nedojdu domů a mám nemocného syna v postýlce. Věděli to, protože vpadli asi dvakrát do bytu, když jsem odmítla jít k výslechu do kachlíkárny. Tak přišli s magnetofonem k nám a řekli, že když nepůjdu, tak mě odvedou. Otakar, manžel, byl tehdy na nějaké konferenci v Bratislavě a byla jsem se synem sama. A ten se strašně těch pánů bál, i když se k němu chovali vlídně. Pak se v noci budil a měl nahnáno. A oni mi teď vyhrožovali: ‚Nejen že vaše dítě nebude nikdy studovat, ale vy taky nemusíte k němu dojít, až bude zase nemocné, vy se ztratíte cestou přes Prahu.‘ Takže takhle se mnou mluvili.“

„Ještě když jsem působila v nakladatelství Albatros – nejdřív to bylo Státní nakladatelství dětské knihy – jsem se setkala s cenzorem, který neuměl česky. Snažila jsem se s ním uhádat otištění Halasovy básně Jak hrdlička přišla k pásku. Protože jsem dělala nový výbor Halasovy poezie a chtěla jsem tam dát i ty věci dodnes nezveřejněné. Cenzura pozastavila tuhle báseň Jak hrdlička přišla k pásku. Hrdlička přišla k pásku tak, že nechtěla kolíbat Ježíška, a Maria panna ji sametkou přivázala ke kolíbce a tak získala ten svůj obojek. Cenzor mi argumentoval, proč nechce tu báseň pustit, větou: ‚České děti nerady Ježíšek.‘“