Jana Štroblová

„V roce 1956 vypukl majáles. Bylo to překvapující a svým způsobem bujaré a bujné. Pamatuji si třeba Ivana Klímu převlečeného za kulaka nebo Jiřího Čutku. Pozoruhodné na tom bylo, že to byl docent katedry marxismu-leninismu převlečený za milionáře. Jeli na nějakém alegorickém voze, který ztělesňoval ty parazity a všechny záporné postavy z literatury. Já jsem vedle toho šla s takovou bedýnkou zamřížovanou. V poslední chvíli mi někdo ten transparent dal do ruky, byly to libri prohibiti a za mnou kráčel Koniáš. A předseda stranické organizace se vrhl k tomu mému transparentu a začal mi to rvát. Doteď vidím, jak upoceně a zoufale s tím bojoval. To zřejmě přitáhlo pozornost reportérů, protože v pařížském Le Monde vyšla moje fotografie s tou skříňkou. A už na fakultě mě kvůli tomu začali otravovat fízlové.“

„Na mě dělali nátlak osobně, a dokonce i vyhrožovali, že nedojdu domů a mám nemocného syna v postýlce. Věděli to, protože vpadli asi dvakrát do bytu, když jsem odmítla jít k výslechu do kachlíkárny. Tak přišli s magnetofonem k nám a řekli, že když nepůjdu, tak mě odvedou. Otakar, manžel, byl tehdy na nějaké konferenci v Bratislavě a byla jsem se synem sama. A ten se strašně těch pánů bál, i když se k němu chovali vlídně. Pak se v noci budil a měl nahnáno. A oni mi teď vyhrožovali: ‚Nejen že vaše dítě nebude nikdy studovat, ale vy taky nemusíte k němu dojít, až bude zase nemocné, vy se ztratíte cestou přes Prahu.‘ Takže takhle se mnou mluvili.“