Helena Suková

„Myslím si, že v tomhle věku to (studium vysoké školy) bylo trošku složitější. První rok jsem zažívala neskutečné nervy. Říkala jsem, že když mě vyhodí z jedné zkoušky, už mě tu nikdo nikdy neuvidí. Říkala jsem si, že jsem jako masochista. Když jsem jela na svoji první zkoušku v prváku z anatomie, byla jsem před ní snad dvacetkrát na záchodě. V životě jsem před žádným zápasem nebyla tak nervózní jako před touhle zkouškou. Naštěstí první vyhazov ze zkoušky byl až ve třeťáku, a to už jsem byla takový zkušený student a věděla jsem, že mám ještě další dva pokusy. Takže už jsem na té škole zůstala. (Čím jste se zabývala ve svých bakalářských nebo diplomových pracích?) V pracích jsem se zaměřila právě na životní spokojenost sportovců po kariéře. Zaměřila jsem se i na nalezení receptu, jak toho sportovce připravit, aby skok do sportovního důchodu nebyl až tak složitý, jak jsem to zažívala na sobě já nebo jak jsem to zjistila od čtyřiceti vrcholových sportovců z různých odvětví, které jsem oslovila. Úplně se mi to nepodařilo. Každý se s tím snaží bojovat nějak, ne každý chce přiznat, že mu například rodinný život nenahradil sport. To se špatně říká partnerovi nebo partnerce.“

„Do Monaka jsem se přestěhovala v roce 1989, protože jak tady začaly ty změny, začalo to tu být mnohem složitější než dřív. Já jsem třeba hrála na Spartě a tam mi najednou řekli, že když jim dám pět tisíc až dvacet tisíc dolarů na rok, tak mi umožní tam trénovat. Mně to přišlo neuvěřitelně složité. Do té doby jsem neměla problém tam získat tolik tréninkových hodin, kolik jsem potřebovala – jak v hale, tak venku. Trošku mi přišlo, že mi najednou začali házet klacky pod nohy. Monako bylo řešení. Udělali mě tam čestnou členkou klubu, měla jsem kurty k dispozici, kdy jsem chtěla. Samozřejmě je ještě dobré tamní počasí. Dá se tam hrát venku celoročně. Takže ta příprava zpátky v Evropě tam mohla být bezstarostnější. Tady v Praze jsem měla trochu problém. Nakonec jsem na Spartu přestala chodit, a když jsem si šla zahrát na nějaké kurty, musela jsem to platit. Bylo to takové doprošování se. Až takový nedůstojný přístup k mé osobě. Tam (v Monaku) to bylo příjemnější.“