„Ona si pořád myslela, že [otec] žije… Ale to my všichni, věřili jsme, že se někde zachránil… Byl to úžasný člověk, ale nedovedu si ho představit, když do toho celou rodinu dostal… Když věděl, že je konec… Jak mu asi bylo, že tu svou krásnou rodinu do toho dostal… Že ta rodina trpí… Jak mu asi bylo. Když si na to vzpomenu… Byli to úžasní dva lidé, šťastná rodina, ale válka mi ji vzala…“
„Musel udat den, polohu, kde zapálí v noci tři ohýnky, samozřejmě, aby to Němci neviděli. Bylo to Bratislava, Pezinok, Viničné, Senec a maďarské hranice, tam byl listnatý les, tam to můj táta dobře znal. V lese zapálil ty tři ohýnky, přiletělo ruské letadlo a pustilo toho ruského parašutistu s vysílačkou. Radista skočil s padákem a byl to Slovák Jozef Maco. Zakopali padák a můj táta měl ve Viničném švagra a švagrovou, tak u nich ho ubytoval. Tam byla moje sestřenka, můj bratránek, tak tam ho ubytovali, protože strýček byl švec, že kdyby náhodou neměl ten radista ještě vyťukané ty zprávy a někdo by přišel, tak ten strýček ťukal ty boty, jakože švec, a zachraňoval situaci.“
„Můj otec, jak cestoval z Bratislavy do Pezinka vlakem, tak už sledoval a pomáhal lidem. Našel jednoho pána ve vlaku, měl bačkory a pyžamo. Já už povím to, že jsme byli doma, já si pamatuju, že už jsem chodila do školy, už jsem byla v posteli a vtom tatíčko dovedl jednoho pána v pyžamu a bačkorách a říká mamičke: Tomuto pánovi dej oblečení a najíst. Já sednu do auta a jedu Pezinok, Viničné, Senec, maďarské hranice. Tam měl jednoho známého pohraničníka, dobrého kamaráda, přes kterého dostával tyto lidi ven. Šel se podívat, jestli má službu. On se vrátil pro toho pána, a to víte, on se strašně bál, protože ti Němci dělali, že už ty lidi nikdo nikdy neviděl. Jeho celou rodinu vzali Němci a on ji už potom nikdy neviděl.“
„Přišli Němci, posadili nás na židli za stůl, mířili na nás zbraněmi a chtěli vědět, kde jsou rodiče. Řekli jsme, že nevíme, a opravdu jsme nevěděly, kam rodiče šli. A Němci měli takové rukavice, těsné na ruce, k lokti rozšířené, tlusté, takový silný materiál, jako na motorku… Táta takové měl, když měl motorku. Těmi rukavicemi nás praštili přes pusu, obě dvě. Sestře se spustila krev a ona se hned rozplakala. A mně ten Němec ukázal prstem, že mám jít na půdu. Já jsem si myslela, že mě tam jde zastřelit, protože šel s puškou za mnou, za děckem… Já jsem tedy vylezla nahoru a říkala jsem si: ,Ježišmarjá, on mě tam asi zabije!' Ale jen si to tam prohlédnul a ukázal zase do sklepa, tak jsem si říkala: ,Nezabil mě na půdě, tak mě zabije ve sklepě.' No, nezabil mě, ale až když jsem se vdala, tak jsem se dozvěděla od svého muže, že jsem pro něj byla jen krycí manévr, aby se mohl schovat, kdyby tam někdo byl. Pak jsem už dobře spala. Do té doby jsem se v noci budila.“
Ernestina Švorcová, rozená Pätoprstá, přišla na svět 25. února 1934 ve Viničném u Pezinoku na Slovensku. Její otec Michal Pätoprstý vlastnil v Karpatech farmu, kde choval ovce, angorské králíky, slepice či bource morušového. Pracoval v Bratislavě na ministerstvu zemědělství jako inspektor drůbežářských farem ČSR. S nástupem nacistů k moci rodina pomáhala nejprve lidem na útěku překročit hranice do Maďarska. Později otec spolu s ředitelem banky v Bratislavě panem Noskovičem a ředitelem trnavské likérky Rudo Vyskočilem podporoval skupinu 185 partyzánů pod vedením kapitána Jozefa Brunovského. Ernestina Švorcová fungovala jako spojka a pomáhala s ukrýváním lidí v bunkru na zahradě. Parašutistovi a radistovi Jozefu Macovi, který se skrýval u otcova švagra, pašovala společně s dědečkem zbraně. Otce kvůli zradě zatklo gestapo tři dny před koncem války, domů se již nevrátil a jeho další osud je nejasný. Ernestina Švorcová vzpomíná na konec války a osvobození Rudou armádou. Po válce vystudovala večerní hospodářskou školu a pracovala u ČSAD. V roce 1954 se vdala, dva roky bydleli s mužem ve Štúrovu, poté se přestěhovali do Hrušovan u Brna, kde oba pracovali v pobočce firmy Baťa. Pamětnice navštěvovala divadelní i taneční kroužek, byla členkou Svazu mládeže a až do roku 1978 závodně hrála volejbal. V roce 1986 se rodina přestěhovala do Bechyně, kde Ernestina Švorcová pracovala až do odchodu do důchodu v keramičce Jika. Má dvě děti, bydlí v Bechyni a aktivně se účastní besed o 2. světové válce na školách.