Jana Tauchmanová

„Ano. Většina tak jako my asi byli přistěhovaný, ale teď se budu soustředit na pana ředitele Kratochvíla, jako na další osobnost, která nesmírně ovlivnila můj život až do posledních dnů jeho života. Kulturní život ve Vrchlabí díky právě, jak říkáte, těm přistěhovaným lidem, kteří přišli z různých končin a kde už byli zvyklí pracovat v pěveckých sborech, v orchestrálních, divadelních souborech, v muzeích anebo já nevím, kde si vzpomenu, tak oni dokázali ten život přenést do Vrchlabí. Vrchlabí, když řeknu v té polovině padesátých let, žilo tak nesmírně bohatým společenským životem, právě i díky panu Josefu Václavu Kratochvílovi, který byl prvním ředitelem Hudební školy ve Vrchlabí od roku 1945 a působil tady až do roku 1958. Vrátím se do našeho přestěhování z Brna do Vrchlabí. Rodiče samozřejmě také měli zájem, kde budeme s bratrem pokračovat ve výuce hry na hudební nástroje. A tak jsem vstoupila do Hudební školy, která v té době byla na náměstí, tam kde dneska myslím sídlí Policie České republiky. A tam jsem pokračovala ve hře na klavír u paní Marie Kastnerové nejstarší. Tam jsem samozřejmě se zapojila do Vrchlabských zpěváčků, pěveckého sboru, který vedl pan ředitel Kratochvíl.“

„Ono to nevypadalo, že bude hned soubor. My jsme ve škole, nejenom kantoři, ale já jsem učila tady hudební výchovu a my jsme hodně zpívali. A já zas na něco navážu: Gymnázium vrchlabské, v té době jedenáctiletá střední škola. My jsme se ráno, v pondělí, nebo to je jedno v kterýkoli to byl den, všechny třídy vystoupily ze svých učeben za pět minut osm. Na chodbě se cvičilo a pak se zpívalo. A mně se to vrátilo zpátky, my jsme to začali dělat i tady (ve Špindlerově Mlýně, MČ), že jsme prováděly tak zvané Písně týdne, kdy učitelé napsali na tabuli dozadu text písničky, jedna naše žákyňka, která hrála na harmoniku, přes školní rozhlas hrála na harmoniku a učila se ta písnička jako celou školu. Začínalo se českými písněmi, moravskými, a pak jsme k tomu přidávali i krkonošský. A vy to znáte nejlepší, přijdou momenty ve výuce – teď to nezabírá, teď mi nerozuměj – to je ta únava. Důvody můžou být jakékoli. I osobní, i společenské, jakékoli. Tak nic, půjdeme cvičit. Nejdřív mezi lavicemi, pak je odstavíme, pak půjdem na chodbu, pak se sejdem odpoledne v tělocvičně. A už to začalo. A už pak první kroky, první tance, pak už něco umím, první dva tance, pak už to někde předvedeme.“