„Já jsem dělal ve fabrice do bombardování... celá baťovka se zlikvidovala... dali mi na starosti a mému o osm let mladšímu bratranci osm chlapů v malém bunkru. To byl Nikolaj Grivačevskij, on byl původně u Remenného, u prvního oddílu partyzánské brigády. My jsme ho celý leden živili a i těch osm chlapů. Veškeré potraviny jsme nosili. Jak tu přišel Zimin s ostatními, s olomouckou skupinou studentů, tak měli šlus, pak je měli jiní lidi na starosti. My jsme přešli k Ziminovi, ten si prohlédl naše kenkarty, to bylo v pořádku vystaveno, tak řekl: ‚Vy to tady znáte, máte karty, vy budete mít zvláštní úkoly...‘ No, byly to úkoly na popravu... však jsem se tam pak i dostal. Já jsem nosil munici v noci, jen jedenkrát jsem ji nesl ve dne, a to se mi málem nevyplatilo...“
„Pošťáci ve Zlíně a mezi nimi nějaký Alois Šmíd, který si v roce 1932 vzal moji matku, po válce dostal válečný kříž. On zadržoval veškeré dopisy, které šly na gestapo. Nosil toho domů velké stohy a předával to ve Zlíně na odboj. Někdo z těch pošťáků ho udal poštmistrovi. Poštmistr se po... strachy, zavolal ho, vynadal mu a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že celá pošta mohla být vystřílená. Ohlásil ho a hned ho poslal na práci do Německa. Ovšem matka mu řekla, aby nikam nechodil, že ona ho nějak uživí, aby se schoval. Tak on se schovával po skrýších a po lidech. Toto se stalo v únoru v roce 1942 před heydrichiádou. Od té doby se schovával.“
„My jsme byli v bunkru pod Čertovou hrází. A bylo to 31. března. Přišel jsem z Vilhant od hajného, táhl jsem střelivo do kulometů a všeho. Potoky... ležel jsem u Příluka v příkopě, když šla německá kolona, kdyby tam měli psa, tak mne našli. Ležel jsem u samé silnice, oni přešli a já jsem šel dál. Přišel jsem do bunkru, naši chlapci byli na akci. Jožka Vaňharů z Martinic dělal zavaděče na Hanou... jednou je zavedl do Martinic a vtrhli na Němce. Vasil Gruščenko zastřelil majora a on mu prostřelil rameno. Byli na akci a v bunkru byl jenom kuchař Vasil. K ránu přišli, táhli s sebou jalovici, hned ji zastřelili a popíjeli. Někteří partyzáni nepili, ale někteří ano. Potřeboval jsem se vyspat a řekl jsem Feďovi, že se jdu vyspat do hájenky. Byl jsem pár minut odejitý – a rachot ze samopalů v zádech. Jeden z Přílep vedl Němce, měli ultimátum, že budou Přílepy vypáleny, dozvěděl jsem se to od Matulíků později. Zrovna byl na stráži Pavel Rozanov ze Saratova a ten začal střílet, ostatní se skloněni vydali do svahu do kopce za bunkrem. Pavel také utekl, Němci bunkr našli, dovedli dva vozy z Přílep a sedláky a už to tam všechno nakládali.“
Miroslav Ticháček se narodil 27. března 1924. V letech 1939 až 1943 pobýval na Baťově internátu, kde se vyučil strojařem. Po vyučení se zapojil do protifašistického odboje v rámci podpory partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova v okolí Fryštáku. Působil jako zásobovač partyzánských oddílů municí. Po válce pracoval ve slévárně ZPS ve Zlíně. 29. října 1947 obdržel Medaili za statečnost z rukou prezidenta Československé republiky. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil do firmy Thonet Fryšták jako strojní údržbář a v podniku zůstal šestatřicet let. V letech 1954-1957 byl členem ONV v Holešově. V roce 2004 vydal knihu Lukoveček - historie obce, kde mimo jiné popsal své zážitky z druhé světové války.
