Zdenka Tichotová

„A to byla písnička u příležitosti takovýho večírku o Welzlovi, tom cestovateli. Jmenovalo se to Hau širou plání a bylo tam: ‚K snídani je kousek mrože, cože – mrože –‘ tak se tam blbne, je to taková básnička, tak se tam odpovídalo, to publikum – ‚k obědu dvě suchý tresky‘ – a publikum řeklo: ‚třesky plesky‘ – a další řekli: ‚to je hezký, ale k večeři nic není, to je pěkný nadělení‘ – a pak byl refrén a do toho těch pětatřicet tisíc lidí na tom Lochotíně vylo ‚húúúú‘, podle mě to byla velká sranda. No ale bohužel tam byl konzul z Karlovejch Varů, ruskej konzul, tomu to vůbec nepřišlo jako velká sranda, tomu to přišlo, jako že si děláme legraci ze zásobování, protože se to odehrává na Sibiři, že se to týká zásobování v Sovětským svazu, no a z toho jsme měli půl roku, půl roku jsme nesměli do Západočeskýho kraje, a vysvětlovat se to muselo, no to bylo příšerný, prostě tohleto nevodhadnete, že jo. Nebo vobčas se stalo, my jsme třeba zpívali – to byla obrozenecká písnička – a to bylo v době, kdy zemřel Brežněv a pak brzy po něm – nevím, jestli to byl Andropov, nebo Černěnko – nevím, v jakým to bylo pořadí, a my jsme zpívali tuhletu písničku od Čelakovskýho, kde se zpívá: ‚je to život na tom světě, že by člověk utek, ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek.‘ A teď jsme to zazpívali a všichni se začali smát. No my jsme vůbec netušili, že s tím může bejt nějakej problém. A to bylo v tu chvíli, kdy už zase umřel ten druhej… no prostě takový věci se stávaly běžně, ale tou demonstrací jsem myslela to, že všichni byli tak nadšení stejnejma myšlenkama.“

„Na jednadvacátýho zavolal někdo k nim do bytu, tam řekli ‚tady Spejbl a Hurvínek, buďte tak hodnej a domluvme se na nějakym kontaktu‘. Tak oni z toho pochopili, jak teda ta manželka, tak teda táta můj, tak teda opravdu odešli do toho Divadla Spejbla a Hurvínka a odtamtud se stěhovali. Já vím, že jedna zastávka byla na Novodvorský tam v tom ústavu ... Pavlova? Ne, A. S. Popova, abych nepletla ty vědce ruský – A. S. Popova. Protože to bylo přes elektroniku ten ústav, tak tam taky bylo vysílání, taky ze studia, nevím, jestli bylo ještě něco mezi tím, nebo ještě bylo něco potom v Praze, ale pak odjížděli na Cukrák, vysílali z Cukráku. Tam ještě otec, kterej nám to… potom otec, když na jaře šedesát devět přijel na nějakou dobu, tak nám to všechno vyprávěl – takže na tom Cukráku, říkal, ‚no tam jsme vysílali a pak už jsme viděli z voken, že se blížej ty ruský vojáci, tak jsme říkali – Vážení přátelé –‘ to mimochodem vymyslel můj otec tohleto oslovení – ‚Vážení přátelé, teďka musíme už tady skončit, budeme se někam stěhovat, ale tady vám ukazujeme, jak se blíží ruská armáda a že musíme to tady rychle opustit.‘ Takže namířili ty kamery na ty vojáky a opravdu ti vojáci tam byli vidět, jak (se blíží) přískokama – oni čekali, že tam bude něco hroznýho na ně čekat, nevěděli, že se vlastně nemusej ničeho obávat, že jo. No a pak putovali, putovali, já už jenom vím, že… putovali na jih a myslím, že to skončilo, nejsem si jistá, že to skončilo na Kleti, a pak vím, že otec nám vyprávěl, že na hasičským autě, že přešli přes hranici s Rakouskem a on tam zůstal až do toho jara šedesát devět, kdy si přijel do Prahy legalizovat všecky ty pobyty. On to vlastně legalizované měl s jedinou výjimkou, že neměl razítko z hranice, protože už v tom osmašedesátém měl dojednanou nějakou práci, teď nevím, jestli v rakouské, nebo v italské televizi – a odtamtud pak z Rakouska odejel do Itálie.“