Bohuslav Úlehla

* 1927

  • „Ano, my jsme měli menší hospodářství a ona to všechno musela... sedm dětí, a když táta umřel, tak oni byli stejnak staří. Třicet osm roků měla. Tam byl jeden sedlák a on nebyl katolík, byl katolík, ale nevěřil, víš, co mně řek? Říkal: ‚Tvoja máma rovnýma nohama do nebe.‘ Tak ji respektoval. Taky když zemřela, i tatínek, tak měla největší pohřeb, jaký byl v dědině. A můj táta taky. Můj táta byl zase velmi pro všechny. On nebyl, on byl sedlák, ale on taky hodně ho měli rádi ti dělníci takoví. On měl taky velmi dobrý postoj k tim. No prostě byl... Byla to těžká doba, velmi těžká doba. Já jako kluk jsem ju nikdy neviděl jít spát a nikdy jsem ju neviděl vstávat ráno. Za mojeho života. Vždycky ona musela prát, žehlit. Například, ten příklad vám dám: nás bylo u oběda někdy deset. Děda a jeho dcera né, oni u nás nebydleli. Bydleli na druhém baráku, ale chodili k nám jest. Tak ona dala tu hus do trouby a ještě utíkala do kostela do Moravské Nové Vsi tři kilometry.“

  • „Jak jsem přišel k tomu, abych převáděl lidi, to je úplně, to by se česky řeklo, že jsem přišel k tomu jako slepý k huslám. Totiž moje maminka měla, když ona ještě mladá byla, ona měla známého kněze a ten kněz pak odešel a byl slepej a bydlel u Brna v Rajhradu v klášteře. A když komunisti zrušili ty semináře, ti novici přicházeli k němu do toho Rajhradu do toho kláštera a ptali se, jestli by mohli přes hranice, jestli by jim pomoh. No, a on jim řekl: ‚Běžte do Hrušek a Marie Úlehlová vám pomůže.‘ Já jsem měl takové štěstí, že já jsem v tu dobu akorát prodával motocykl. Takže ty lidi, ty faráři a ty študenti, ke mně chodili, tak ty komunisti neměli žádné podezření, že já bych musel něco dělat protistátního.“

  • „Tam byli komunisti, kteří nebyli praví komunisti. Jeden, nějakej Doležal, on byl trochu z rodiny, on si vzal moji tetu, ona byla vdova, a on mně přišel řéct: ‚Bohuši, mně říkali Bohuš, přišli z KGB z Brna policajti a hledali na tom národním výboře tvoji kartotéku. To máš nějaké machinace? Pozor.‘ Potom já když jsem přijel do Břeclavi, tak už jsem viděl, že někdo pořád mě hlídá. A tak jsem říkal tomu Cyrilovi: ‚Cyrile, musíme zahnout, jinak je zle, nás pozavírají.‘ Oni mysleli, že my jsme veliká tlupa a já organizuju. Oni nás hned nezavřeli, čekali, že chyťjá těch lidí víc. No, ale naštěstí bylo, že Cyril a já jsme přešli do toho Rakouska. Valtice, to byla ta dědina, to jsem si vzpomněl, a za těma Valticama, akorát to bylo myslím, že v září. Byly tam hody. To nebylo jako... no prostě tancovalo se tam a ten můj kolega tam měl známé a ten policajt a voják, ty chodili po té hranici a ta holka jedna říkala: ‚Oni přijdou na večeři tak v osm hodin.‘ Tak oni přišli a říkali: ‚Teď sem šli.‘ Já si pamatuju, bylo jako ve dne. Měsíček svítil a ty hranice od té silnice byly tak možná sto metrů. S Cyrilem jsme to přešli a on měl známé mezi Rakušáky. Bylo to myslím, Müslebach, a zaklepal na dveře a ten pán staré, on už byl v penzi, nám tam dal večeři, pak jsme se vyspali. A já naštěstí jsem si vzal tych 75 000 korun, což bylo... za tisíc korun jsme dostali jenom čtyřicet šilinků. Bylo to málo, ale bylo to lepší. Tak on nás zavez do Vídně v noci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    skypem z kanceláře PB do Melbourne, Austrálie, 23.03.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V radosti a v bolesti hleď k nebi

Bohuš v Rakousku 1952
Bohuš v Rakousku 1952
zdroj: archiv pamětníka

Bohuslav Úlehla se narodil 19. března 1927 v jihomoravské vesnici Hrušky. Je nejmladší ze sedmi dětí a jeho rodiče měli hospodářství. Na otce si nevzpomíná, zemřel, když mu byly dva roky. Maminka vychovala všechny děti sama. Ctila tradice a děti byly vychovávány v katolické víře. Po únorovém puči byla rodina režimem pokládána za nespolehlivou. Bratr Miroslav emigroval v září 1948 do Austrálie. Pamětník začal pomáhat převádět přes hranice do Rakouska nejprve faráře a novice, později i sousedy a známé. V září 1951 pak přešel i on. Z ruské zóny se na loďce přeplavil přes Dunaj do zóny americké a potom do francouzské, odkud emigroval i s ženou Marií do Austrálie. V roce 1986, když mu zemřela matka, nedostal od československých úřadů souhlas, aby odjel na pohřeb. Domů do Hrušek za rodinou se podíval až v roce 1990. V Austrálii si díky své pracovitosti a poctivosti vybudoval nový život. Má tři děti (jeden syn bohužel zemřel), spoustu vnoučat a díky genetické dispozici k dlouhověkosti je stále svěží a aktivní.