Helmut Ulowetz

„Vaše rodina tedy zůstala v Čechách po válce?“ „To se stalo tak, po válce otec šel dělat do papíren do Loučovic, a když byl odsun, tak matka měla souhlas k odsunu s námi dětmi. Byli jsme dvě děti, sestra a já. Ale otec se nedostal. Tím, že otec nedostal souhlas k odsunu, tak matka také nešla a zůstali jsme bydlet v tom domku, kde bydlela babička.“ „A ti ostatní příbuzní? Babička, matčini sourozenci, ti všichni odešli?“ „Ti byli odsunutí, to byla babička s dědou a dva kluci, nejmladší a druhý. A ti dva další byli už v Rakousku na práci a v Německu. Takže šli na odsun babička s dědou a ti dva kluci.“

„V té době ještě v tom klášteře žili mniši. Vzpomínáte na to nějak?“ „Vzpomínám trošku, i když moc ne. Protože matka chodila do kostela, od sedmi let jsem začal ministrovat. Jednou večer byla mše v kostele. Bylo už tma. Přijely nějaká auta a všechny tyhle mnichy začali odvážet. Takže jsme museli jinými dveřmi z kostela ven. Víme, že tam byl pohyb, jestli to byli vojáci nebo kdo. To jsme viděli. Potom ještě, když to všechno bylo pryč, tak jsme museli s farářem. Tam byl velký sál s knihami, tak to jsme museli přerovnávat a drobet uklízet, pomoc faráři jako ministranti. Protože za čas se to všechno zaplombovalo, už zavřelo. Jak byla v klášteře zákristie, za zákristií byla chodba a zahrada uprostřed, tam byly dveře, jak doprava, tak doleva. To bylo zavřené. Tam byli pak péesáci, vojáci.“