Jaroslav Ulrich

* 1929

  • „Můj táta byl holičem, chodil líčit herce do divadla, mimo to měl talent kreslit kulisy, v tom jsem tedy vyrostl. Já za největšího Pozdeňáka považuji pana Fojtíka, i když ho znám jen z vyprávění. Zemřel v šestadvaceti letech, ale co on všechno dokázal! V Srbči založil Sokol, u nás ho chtěl založit také, ale pro malý zájem vznikla alespoň pobočka srbčského Sokola. A hrál divadlo! Třeba taková ‚Mýlka v poschodí‘ byla sehrána v roce 1903, hlavní roli hrál pan Fojtík, druhou roli hrála paní učitelka Ludmila Wolfová. To byla paní učitelka, kterou zavraždili. Byl tam úžasný spolek herců. Ale divadelní sbor měli hasiči, fotbalisti sportovní, byl tam vynikající Sokol, vedl ho řídící učitel pan Buzický, který se pouštěl i do takových her jako Maryša, Naši furianti, Otec od Jiráska, Lucerna… to všechno tam proběhlo a já u všeho byl.“

  • „V Baterii bylo zajímavé, vyprávěl jsem to i panu Červenkovi (regionální spisovatel), že Bateráci, kteří v Baterii žili, byli nešťastni z osudu pana továrníka. Zajímavé bylo, že když jsem v podniku byl asi šest neděl, mně Šrámek řekl, abych nelezl do strany a založil v Baterii soubor s jeho dcerou. Takže já jsem nebyl ani ve straně, ale ani ve Svazu mládeže. Mým úkolem bylo, když byla stranická schůze, udělat výzdobu. To bylo lehké, plakátů všude bylo. Takže jsem udělal výzdobu a šel jsem domů. Ale tentokrát mi Šrámek řekl, že na schůzi musím, že je pro všechny. Na schůzi jeden člověk si vzal slovo a chtěl, aby se zrušily Velikonoce, že už kolik podniků to podepsalo. Já jsem to nevydržel a řekl, který mamlas si to vymyslel. Ovšem soudružky to slyšely a šly za mým šéfem, aby mě vyhodil. Bránil jsem se, že Velikonoce jsou nejkrásnější svátky pro děti i dospělé chlapy. Přidal se ke mně Šrámek a i ředitel, tak to neprošlo. Přesto Čermáková šla za Šrámkem, aby mě vyhodil, že tam nejsem dlouho, a když si takhle dovoluji… Ale zase jiní se mě zastali, třeba paní Hanzlová z Pálče. V roce 1956, kdy byla kontrarevoluce v Maďarsku, soudružky naříkaly: ,Co s námi bude, my máme tak krásný kravín a prasečák.‘ Na to jí Krbková od nás z obce řekla: ‚Co by bylo, všechny soudružky tam zavřou.‘ Soudružky hned spustily: ‚Mistře, co si to dovolila říct!‘ Mistr Beran se zasmál a upozornil je, že Vlasta je nejšikovnější holka z dílny a nadělá nejvíc práce.“

  • „Na vojnu jsem narukoval do Plzně. Maminka z toho onemocněla a zemřela. Bylo jí 47 let. Hned první den se na vojně ptali, kdo je Ulrich Jaroslav. Z obce přišlo na vojnu udání, že jsem reakcionář, že jsem nešel ani do Svazu mládeže, ani do strany. Na sletě jsem křičel, ‚Beneš – Tito‘ a ‚bez Beneše, bez Hany nebyly by Hradčany‘. A pan starosta, vlastně soudruh předseda, napsal, že jsem za trest musel tři měsíce nosit pytle v hospodářském družstvu. Jenomže neuměl pravopis a napsal pytle s měkkým i, tak se tomu v družstvu smáli. Pan správce byl velký Sokol, takže jsem to tam měl dobrý. Na vojně jsem to takhle pověděl – oni řekli, že si to prověří. Utekl asi měsíc, já už jsem dával dohromady soubor. Politruk řekl, že si do Pozdně zajedou a za ta nařčení je zrichtují. Při cvičení jsem byl raněn, dva dny měl vysoké horečky, zachránil mě penicilin, ale zůstaly mně trvalé následky. Na vojně mě měli rádi, přemlouvali mě, abych zůstal na vojně, nechtěl jsem, byl už jsem ženatý, a tak se stalo, že pan velitel napsal na úřad práce dopis, že po zranění mám omezenou pohyblivost ruky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slaný, 25.11.2019

    (audio)
    délka: 42:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život na Slánsku od počátku 20. století až do dnešní doby

Fotografie Jaroslava Ulricha při výkonu základní vojenské služby v roce 1951
Fotografie Jaroslava Ulricha při výkonu základní vojenské služby v roce 1951
zdroj: Z majetku pamětníka

Jaroslav Ulrich se narodil v Pozdni 2. června 1929 v rodině místního holiče a kadeřníka. Do školy chodil v Pozdni a Mšeci. Na vojnu narukoval do Plzně a po návratu z vojny byl zaměstnán až do odchodu do důchodu v podniku Bateria Slaný. Ve svém vyprávění vzpomíná na bohatou tradici kulturního života v obci Pozdeň i činnost místního Sokola.