Ondřej Vaculík

„Já jsem měl veliké štěstí v této neradostné době, že jsem poznal Radima Vašinku a jeho Divadlo Orfeus. To bylo v roce 1972 a tehdy Radim Vašinka posílal pozvánky i mému tatovi na své premiéry. Ale tata nechtěl poškodit to divadlo, že tam přijde přímo on, protože byl sledovaný, tak tam poslal mě. Radim Vašinka hrál Na Hřebenkách, to je pod Strahovem v Praze. A já jsem jako poslušný syn tam na jednu takovou premiéru jel, nebo na reprízu, strašně se mi líbilo, že jsem jel trolejbusem, tam ještě jezdil trolejbus. Teď ta hra byla podle mě taková divná, já jsem byl takový útlocitný, myslím, že prostě cosi se mně zdálo, že je jako mírně vulgární nebo zbytečně vulgární, já nevím, třeba to byl Prévert – 'Roura k rouře pasuje' nebo něco takového, nebo Camus nějaký, to už úplně nevím. A pak jsem ale předal Radimu Vašinkovi ten pozdrav od těch rodičů a on se tak usmál a říká: ,No, synu, no to je dobře, že jsi tady. A co děláš?´ A já jsem říkal: ,No, učím se zedníkem.´ Říkal: ,Tak přiveď všechny učně. Tady se jim bude líbit.´ A byl velice bratrský a tak. A já, protože jsem vždycky psal, tak jednou jsem se odvážil a dal jsem mu něco číst a on byl velmi pozorný asi k mladým lidem a rozpoznal v tom nějaký talent a vyzval mě, že můžu zkusit – což bylo neobvyklé – v rámci jeho divadla uvést nějaké svoje aktovky, hry, které jsem v té době psal.“

„Naposledy nebo napředposledy jsem do toho Spešova jel z Brumova v roce 1968. To byla zajímavá cesta, to jsem jel na kole. Ono to je asi 140 kilometrů a bylo to 20. srpna. Tady musím říci, v čem rodiče byli výborní, že ctili naši odpovědnost, že nás nechávali, abychom byli samostatní, věřili naší odpovědnosti. No, a já jsem na tom kole vyjel z Brumova a přespal jsem někde u Nechanic, nebo jak jsou Bučovice, na nádraží v čekárně, a byla velikánská bouřka. A ten výpravčí nebo kdo tam byl, tak zatáhl záclonku na tom okýnku pokladním, které bylo takové dělené na obdélníčky kovové a řekl, dokdy asi budu moci spát a kdy pojedou ti první do práce. A ono to vlastně bylo z devatenáctého na dvacátého – tady se opravuju. A ta noc byla strašně neklidná, byla bouře a všude mu tam nějak zvonily ty telefony a měl různá hlášení. Potom jsem docela vyčerpaný toho druhého dne dojel do Spešova a byl jsem rád, že jdu spát a prostě jsem padl a spal jsem po té cestě. Ráno mě budila babička a říkala: ,Ondrášku, vstávej, je válka.´“