Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Valentová (* 1947)

• narodila se 23. května 1947 v rodině inženýra Jiřího Čermáka

• otec pracoval v podniku Kooperativa, který se zabýval výkupem zemědělských plodin

• v den komunistického převratu 25. února 1948 byl kvůli sympatiím s rozpuštěnou Agrární stranou z podniku propuštěn

• v roce 1953 byl otec po udání spolu se svými bývalými kolegy z Kooperativy zatčen

• nakonec si Jiří Čermák odseděl tři roky v Jáchymově

• v roce 1956 byl předčasně propuštěn

• pamětnice vystudovala elektrotechnickou průmyslovku v Praze Na Příkopě

• kvůli špatnému kádrovému profilu šla ihned po maturitě pracovat

• s manželem měla dva syny

• v roce 1983 se rozvedla a zemřel jí otec

• až do roku 1989 pracovala ve Výzkumném ústavu ochrany materiálu

• po revoluci se živila jako učitelka němčiny a francouzštiny

• v roce 2009 odešla do důchodu

Eva Valentová, rozená Čermáková, se narodila v rodině komerčního inženýra Jiřího Čermáka 23. května 1947. „Tatínek pracoval u společnosti Kooperativa, která měla na starost výkup zemědělských plodin. S tou současnou Kooperativou už vlastně nemá vlastně nic společného. Tatínek začínal s kariérou v tomto podniku už před válkou, když se s maminkou seznámil, tehdy to byl velký a bohatý podnik. Pracoval tam i známý agrární politik Ladislav Feierabend. Tatínek pracoval na ředitelství Kooperativy, kde se zabýval exportem. Maminka byla tehdy v domácnosti.“

Pamětnice vyrůstala s rodiči v pražském Hloubětíně a o šest let později přibyl do rodiny ještě mladší bratr. „To úplně rané dětství, to byla pohádka. Maminka byla doma, a tak se mohla věnovat především mně. Měla jsem, nač jsem si vzpomněla. Oba rodiče mi dali veškerou lásku a péči, díky které jsem mohla přečkat veškeré těžkosti, které mě později čekaly.“

Stejně jako u řady dalších, i v této rodině znamenal zásadní zlom především tzv. Vítězný únor v roce 1948. „Tatínka vyhodili z práce ještě těsně před převratem, 24. února 1948, tehdy se dostal na chvíli, asi na dva měsíce, do vyšetřovací vazby.“ Otec byl rozhodnutím Akčního výboru v podniku Kooperativa propuštěn na hodinu jakožto podvratný živel. „Dnešního dne byl s Vámi rozvázán pracovní poměr kvůli rozvratnému vlivu, kterým jste působil na zaměstnance podniku v duchu agrárního fašismu, který jste neopustil ani po válce,“ čte Eva Valentová ze spisu svého otce.

Otcovo zatčení

Skutečná tragédie ale přišla až o pět let později. „Tatínka zatkli den před Štědrým dnem, tenkrát se nevrátil z práce. Maminka proto šla na policii a vrátila se za několik hodin. Pamatuji se, že stála se sousedy na chodbě a plakala, nevěděla jsem, o co jde, samozřejmě. Druhý den byl Štědrý den a pamatuji si, že to bylo nesmírně depresivní, přišlo takové temno. To se nás drželo až, dejme tomu, do roku šedesát. Až potom jsme mohli začít zase trochu dýchat.“

Otcovo zatčení, s nímž měla velmi blízky vztah, prožívala pamětnice těžce. „Začala jsem hrozně zlobit. Prala jsem se, ne se spolužačkami, ale se spolužáky. Asi za dva roky mě to pustilo. Cítila jsem, že tenkrát ve škole byli učitelé, kteří nade mnou drželi ochrannou ruku, i když tajně. Já jsem se vlastně ze dne na den stala dospělou. Začala jsem se starat o malého bratra, protože maminka musela nastoupit do zaměstnání.“

Tatínek pamětnice se i po převratu scházel s kolegy z podniku Kooperativa. „Plánovali, jak by podnik fungoval, až bolševici padnou. Tehdy si lidé mysleli, že to dlouho nevydrží. No a někdo je udal. Přestože původně hrozilo, že na něj hodí velezradu, naštěstí nakonec dostal ‚jen‘ čtyři roky za protistátní činnost. Tatínkovi pomohlo, že celou noc před soudním líčením nespal a pečlivě se připravoval, co a jak má říct. Ve vazbě byl nejdříve na Pankráci a později seděl v Jáchymově.“

Jiří Čermák si nakonec odseděl v jáchymovských táborech tři roky. Většinu trestu strávil na obávané třídírně radioaktivního smolince. „Táta nebyl žádný atlet, i když to byl pěkný chlap. Věznění se na něm hodně podepsalo. Když se vrátil, tak vážil jen čtyřicet tři kilo.“

Pamětnici utkvěla i po letech jedna z návštěv otce v lágru. „Jela jsem tam tehdy s bratrem a maminkou, jeden hodný člověk, že nás tam odveze. Byl to takový podlouhlý barák, který byl v půlce rozdělený, a ta stěna měla okna. Z jedné strany přivedli vězně, mezi nimi byl i tatínek. Z druhé strany jsme byli my. Za tatínkem stál celou dobu dozorce, takže jsme mohli mluvit jen o formálních věcech. Tatínek ho poprosil, jestli by mě mohl obejmout, a protože to byl asi slušný člověk, tak to dovolil. Já jsem šla za tatínkem a maminka mi pro něj dala jablko a cigarety. Když jsem ho objímala, tak jsem mu je předala, naštěstí si toho nikdo nevšiml.“

Domů se otec vrátil v roce 1956. „Nikdo to nečekal, tatínek najednou přišel večer domů a my jsme pro něj nic nepřipravovali, tak dostal míchaná vajíčka. Tenkrát tatínek maminku při přivítání obejmul tak silně, až jí zlomil dvě žebra. A to vážil jen těch čtyřicet tři kilo.“

Převychováme ji

Jiří Čermák po propuštění vystřídal několik dělnických profesí, mimo jiné ve vysočanském Plastimatu, a teprve v šedesátých letech mohl nastoupit jako učitel na střední školu v pražské Resslově ulici. Jeho dcera si kvůli svému kádrovému profilu nemohla střední školu příliš vybírat. „Já jsem samozřejmě chtěla studovat to, co mě zajímalo a bavilo, jako jsou jazyky nebo dějiny umění, ale to nepřicházelo v úvahu. Potřebovala jsem, aby mě někdo podpořil. Naštěstí manželka maminčina šéfa pracovala na elektrotechnické průmyslovce. Ta řekla, že se za mě zaručí a že mě jako předsedkyně místní organizace KSČ převychová. Díky tomu mě taky vzali na tuhle průmyslovku.“

Třebaže elektrotechnika Evu Valentovou příliš nezajímala, vzpomíná především na tehdejší kolektiv. „Byli jsme výborná parta lidí, scházíme se dodnes, i několikrát ročně, a vždycky když jsem něco potřebovala, tak jsem věděla, že na ně můžu vzpomenout.“

Vítězové? Poražení?

V roce 1966 Eva Valentová odmaturovala na průmyslovce se samými jedničkami a ve stejném roce vyrazila s kamarádkou na měsíc do tehdejšího západního Německa. „Jely jsme do Frankfurtu a každý den jsme si chodily prohlížet věci, které na konci koupíme, až si vyděláme peníze. Mandlovlai jsme prádlo v hotelové prádelně. Já jsem každému přivezla nějaký dárek, sobě pak takovou hezkou toaletní taštičku. Samozřejmě, že to pro mě byl šok, jak to tam vypadá. Pamatuji se, že když jsme přijely zpátky, tak jsem si sedla k topení a brečela, jak je možný, že oni válku prohráli a mají se tak dobře, a my jako vítězové žijeme takhle.“

Třebaže maturovala s výborným prospěchem, kvůli nutnosti finančně pomáhat rodičům a nedobrému kádrovému profilu nastoupila hned v létě do zaměstnání. „Na školu, na kterou bych chtěla, by mě stejně nevzali, a tak jsem nastoupila do Výzkumného ústavu energetického, kde jsem také potkala svého manžela. V prosinci v roce 1968 jsme pak měli svatbu.“

Odejít jsem nemohla

Ještě předtím ale musela Eva Valentová vstřebat šok z invaze vojsk Varšavské smlouvy. „My jsme s mým budoucím manželem tehdy odjeli na dovolenou do západní Evropy. Asi jako každý, i já jsem přemýšlela o emigraci, ale protože jsem tuhle zemi milovala, odejít jsem nemohla.“

Stejně jako mnoho dalších mladých rodin v tehdejším Československu, i manželé Valentovi museli řešit neutěšenou bytovou situaci. „Nejdříve jsme bydleli spolu s mými rodiči ve Vysočanech, později když se narodil i druhý syn, tak jsem odešla do našeho rodinného domu na Jindřichohradecku. Manžel za námi dojížděl a zároveň stavěl náš dům v Dolních Počernicích.“

Kritický rok 1983

Ten rodina dostavěla po dlouhých letech v roce 1982. V následujícím roce ale čekalo na pamětnici několik náročných životních zkoušek. „Manžel požádal v dubnu o rozvod s tím, že si našel novou partnerku, ve stejném roce mi umřel milovaný tatínek a navíc těžce onemocněla maminka.“ Eva Valentová v té době pracovala ve Výzkumném ústavu ochrany materiálu, kde jí bylo, jak po letech vzpomíná, socialistické hospodaření vlastně ku prospěchu. „Byla to tam taková Potěmkinova vesnice, takže jsem si třeba mohla vzít na čtrnáct dní neplacené volno, starat se o maminku, pak se vrátit a zjistit, že se vlastně vůbec nic nezměnilo, a nikdo si toho ani nevšímal. Byla to vlastně celé taková šaškárna.“

Znovu se nadechnout

Sametovou revoluci matka dvou tehdy dospívajících synů přivítala. „Já jsem nepatřila k těm, kteří by cinkali na náměstí, ale samozřejmě jsem měla ohromnou radost. Konečně se mohli zase slušný lidi nadechnout. To pro mě bylo obrovský zadostiučinění. Je jen hrozná škoda, že se toho tatínek nedožil.“

Po zániku výzkumných ústavů mohla Eva Valentová konečně využít svoji celoživotní lásku – jazyky. „Učila jsem nejdřív na zemědělské škole, později na ekonomickém lyceu a musím říct, že jsem asi byla přísná kantorka. Jazyk si musí člověk vysedět, učit se průběžně a trochu si to i oddřít. Asi jsem nebyla úplně špatná učitelka, protože k tomu mám možná malinko i vlohy a organizační talent.“

Kromě školství uplatnila pamětnice svoje jazykové schopnosti i jako průvodkyně. „Jednak jsem prováděla cizince po Praze, dokonce jsem složila poměrně náročné průvodcovské zkoušky u Pražské informační služby, jednak jsem prováděla naše turisty pro Čedok a poprvé jsem vyrazila do Tuniska a následovaly další země. Tenkrát v devadesátých letech tu ještě nebyl ten strach z terorismu, takže jsme si to hrozně užívali, to byla krásná doba,“ vzpomíná Eva Valentová.

Milovnice jižních Čech

V roce 2009 odešla do důchodu. Většinu roku tráví v rodinném domě na Jindřichohradecku, kromě toho je občas i u svého syna v Dolních Počernicích. „Už jsem babička čtyř malých vnuček. To si strašně užívám a baví mě to. Musím říct, že i když byly v životě i těžké chvíle, tak jsem teď šťastná a spokojená. Mám radost, že se synům daří dobře, že se daří vnučkám a že mám dobré snachy, zkrátka mám se fajn.“