Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Valentová (* 1947)

• narodila se 23. května 1947 v rodině inženýra Jiřího Čermáka

• otec pracoval v podniku Kooperativa, který se zabýval výkupem zemědělských plodin

• v den komunistického převratu 25. února 1948 byl kvůli sympatiím s rozpuštěnou Agrární stranou z podniku propuštěn

• v roce 1953 byl otec po udání spolu se svými bývalými kolegy z Kooperativy zatčen

• nakonec si Jiří Čermák odseděl tři roky v Jáchymově

• v roce 1956 byl předčasně propuštěn

• pamětnice vystudovala elektrotechnickou průmyslovku v Praze Na Příkopě

• kvůli špatnému kádrovému profilu šla ihned po maturitě pracovat

• s manželem měla dva syny

• v roce 1983 se rozvedla a zemřel jí otec

• až do roku 1989 pracovala ve Výzkumném ústavu ochrany materiálu

• po revoluci se živila jako učitelka němčiny a francouzštiny

• v roce 2009 odešla do důchodu

Harmonické dětství šestileté Evy skončilo v předvečer Štědrého dne 1953, když Státní bezpečnost zatkla a uvěznila jejího tatínka. Bez ohledu na trauma, které jí to způsobilo, musela převzít na svá bedra péči o jednoročního bratra. Život už nikdy nebyl jako předtím. 

Eva Valentová se narodila 23. května 1947 v Praze v rodině Růženy a Jiřího Čermákových. 

Mamimka Růžena pocházela z rodiny Šmuhařových, jejíž kořeny lze vystopovat až do středověku. V té době byli Šmuhařové významným šlechtickým rodem ze severozápadu Čech, jeden z jeho příslušníků byl dokonce v družině Karla IV. V době reformace se Šmuhařové přiklonili k protestantské víře a po roce 1620 odešli do exilu. Po tolerančním patentu Josefa II. se jejich potomci do Čech vrátili, ale mezitím zde přišli o svůj rozsáhlý majetek. Růžena Šmuhařová vyrůstala na venkově v Kasejovicích u Blatné. 

Prarodiče z otcovy strany žili v obci Dírná na Jindřichohradecku. Dědeček pracoval jako zednický mistr v kladenských dolech, babička byla služebnou u známé rodiny Braunerových, z níž pocházela i malířka Zdenka Braunerová. Jejich syn Jiří Čermák nicméně vystudoval klasické gymnázium i vysokou školu obchodní a pracoval jako komerční inženýr u společnosti Kooperativa. Nešlo o pojišťovnu, která je pod tímto názvem známá v současnosti, ale firmu zabývající se výkupem zemědělských plodin. V jedné z vedoucích pozic zde pracoval i agrární politik Ladislav Feierabend a Jiří Čermák byl jeho blízkým spolupracovníkem. Sdílel také jeho politické názory: jako člen předválečné agrární strany zastával výrazně protikomunistické postoje. 

Den před Vánoci, který změnil osud rodiny

Do života rodiny Čermákových výrazně zasáhl komunistický převrat 25. února 1948. Téhož dnes dostal Jiří Čermák výpověď z práce: „To znamená, že to bylo předem nachystané,“ upozorňuje Eva Valentová. Asi na dva měsíce se otec ocitl ve vyšetřovací vazbě. Rodina také musela opustit pronajatý byt v Hloubětíně a přestěhovali se do Vysočan. 

Na dalších pět let nastal zdánlivý klid. Jiří Čermák pracoval pro podnik Acidotechna, zabývající se vývozem keramiky. Před Vánoci 1953 však komunistická moc udeřila znovu: 23. prosince se otec bez vysvětlení nevrátil z práce. Rodina se nic nedozvěděla, teprve za další dva až tři dny matka na policii zjistila, že Jiří Čermák byl zatčen a uvězněn ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Státní bezpečnost udělala u Čermákových domovní prohlídku: „Bratr byl ještě malý, maminka ho kojila. Ani jí nedovolili ho nakojit, takže tam strašně plakal. Prohledávali knihovnu, každou knihu vzali do ruky, protřepali a hodili na zem. Potom začali šmátrat pod postelí. Musela jsem přinést smeták, protože se jim zdálo, že tam vidí nějaký podezřelý předmět. Byl to bratrův dudlík,“ vzpomíná Eva Valentová. 

Důvodem otcova uvěznění bylo zřejmě to, že bývalí zaměstnanci Kooperativy mezi sebou i po propuštění udržovali úzké vztahy. Byli v kontaktu i s kolegy, kteří odešli na Západ. „Plánovali, jak by podnik fungoval, až bolševici padnou. Tehdy si lidé mysleli, že to dlouho nevydrží. No a někdo je udal,“ konstatuje Eva Valentová. 

Jiřímu Čermákovi původně hrozilo obvinění z velezrady. Před soudem se obhajoval sám a nakonec byl odsouzen na necelých pět let za protistátní činnost. 

Otcův osud tíživě dopadl také na jeho rodinu. Růžena Čermáková musela ihned nastoupit do práce a šestileté Evě připadl úkol starat se o mladšího bratra: ráno ho odváděla do jeslí, odpoledne zase vyzvedávala a čekala s ním, až maminka přijde z práce. Sama přitom chodila teprve do první třídy. Musela předčasně dospět, ale její dětská psychika se proti tomu bouřila: „Znovu jsem se začala počůrávat a taky zlobit ve škole. Já, holčička s copánky a bílým límečkem, jsem se najednou prala s klukama ve třídě.“ Někteří učitelé nad ní podle jejích slov drželi ochrannou ruku, i když nenápadně a zpovzdálí, protože se báli svou podporu dát najevo otevřeně. 

Malá Eva si tak již ve velmi raném věku pevně zformulovala svůj celoživotní politický názor: „Cítila jsem ke komunistům silnou nenávist. Později, jako dospělá žena, jsem téměř nemohla pochopit, jak to, že malé dítě bylo schopno tolik nenávidět.“ 

Tři roky ve třídírně radioaktivní rudy

Jiří Čermák strávil ve vězení tři roky, které si odpykával v uranových dolech na Jáchymovsku. Většinu trestu strávil na obávané třídírně radioaktivního smolince. 

Eva ho tam mohla navštívit jen jednou. Návštěvy se konaly v Ostrově u Karlových Varů. Vzpomíná na podlouhlé baráky podobné budovám v koncentračních táborech, které byly podélně rozděleny napůl. V jedné polovině baráku byli vězni, v druhé jejich návštěvníci, mohli spolu hovořit okny v dřevěné přepážce. „Tatínek bachaře požádal, jestli bych mohla přijít na jejich stranu, že by mě chtěl obejmout. Bachař to dovolil. Maminka mi dala do ruky jablko a krabičku cigaret, abych to propašovala tatínkovi do kapsy,“ vypráví Eva Valentová. Skutečně se jí podařilo tatínka obejmout a předat mu dárek. „Ale najednou, asi o dvě okna dál, začal nějaký Cikán hrozně křičet: ,Když on může mít u sebe dítě, já chci taky!’ V tom okamžiku to bachař zarazil a já jsem musela pryč.“ 

Jiří Čermák se vrátil z vězení v roce 1956. „Nikdo to nečekal, tatínek najednou přišel večer domů a my jsme pro něj nic nepřipravovali, tak dostal míchaná vajíčka. Tenkrát tatínek maminku při přivítání obejmul tak silně, až jí zlomil dvě žebra.“

Po propuštění se musel pravidělně chodit hlásit na policejní stanici na Harfě. Vystřídal několik dělnických profesí, mimo jiné ve vysočanském Plastimatu, a teprve v šedesátých letech mohl nastoupit jako učitel na střední školu v pražské Resslově ulici. Matka pracovala ve vysočanské telefonní ústředně a později jako sekretářka na vysočanské průmyslovce. 

Střední škola plná „nepřátel lidu“

Po absolvování základní školy roku 1962 Eva Valentová věděla, že kvůli kádrovému „škraloupu“ nemá naději dostat se na gymnázium. Díky intervenci manželky matčina nadřízeného byla nakonec přijata na střední školu silnoproudé elektrotechniky, kde dotyčná působila jako předsedkyně organizace KSČ. 

Studium na průmyslovce bylo zcela mimo sféru jejích zájmů, k nimž patřily hlavně dějiny umění a cizí jazyky. Ve třídě s převahou chlapců však ocenila dobrý kolektiv a kamarádské vztahy. Až později se dozvěděla, že mezi jejími spolužáky bylo i několik dalších dětí politických vězňů a obětí procesů padesátých let, například syn Rudolfa Margolia odsouzeného k smrti v procesu se skupinou Rudolfa Slánského. „Tehdy jsme se vůbec neodvážili o tom mezi sebou mluvit,“ poznamenává. „A samozřejmě tam byla i spousta spolužáků, kteří vůbec netušili, o co jde, a pohodlně si žili v nevědomosti.“ 

Eva Valentová roku 1966 odmaturovala na průmyslovce se samými jedničkami, i když, jak říká, obor silnoproudé elektrotechniky jí navždy zůstal zcela cizí. Hned o prázdninách nastoupila do zaměstnání jako laborantka do vysokonapěťové laboratoře Výzkumného ústavu energetického v Běchovicích. 

Socialismus s lidskou tváří? Tomu jsem nemohla věřit!

Politické uvolňování Pražského jara roku 1968 nechávalo Evu Valentovou naprosto chladnou. Reformní komunisty, iniciátory politických změn, vnímala jako viníky zločinů padesátých let, a tudíž jim a priori nedůvěřovala. „Nic mi to neříkalo. Věděla jsem, že to dopadne špatně, když se toho ujímají komunisti. Chtěli udělat socialismus s lidskou tváří, ale já jsem žádnému socialismu nemohla věřit. Šlo to úplně mimo mě. Rok 1968 ve mně prostě nevzbudil žádné velké nadšení,“ konstatuje. 

Její otec byl nicméně v tomto roce rehabilitován a obdržel odškodné čtyřicet tisíc korun. Obnovil také kontakty se svými kolegy z bývalé Kooperativy. 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 se Eva Valentová obávala návratu krvavého teroru: „Představovala jsem si, že zase přijdou represe jako v padesátých letech, ale to jsem se zmýlila.“  

Toto období pro ni bylo také ve znamení velkých osobních změn. Při práci ve výzkumném ústavu v Běchovicích potkala svého budoucího manžela Leoše Valentu. Již v prosinci 1968 se za něj provdala. Svatbu uspíšil fakt, že od ledna 1969 měl Leoš jakožto špičkový odborník na energetiku nastoupit ve Francii do francouzské státní firmy Électricité de France. Do zahraničí chtěli odjet již jako manželé. 

Jenže Leoš Valenta také pocházel z rodiny, která byla komunistickému režimu trnem v oku. Jeho otec, prokurista firmy Impregna z Bystřice pod Hostýnem, byl po únoru 1948 několik měsíčů vězněn a Leoše přijali na vysokou školu teprve poté, co si odpracoval určitý čas v továrně ve Valašském Meziříčí. V období nastupující normalizace se všechny tyto okolnosti znovu staly přitěžujícími, a tak novomanželé Valentovi do Francie odjet nesměli. 

Dovolenou sice strávili v západní Evropě, ale o emigraci neuvažovali: „Odjakživa jsme byli vlastenci. Nemohli bychom opustit Československo.“ 

Těžký rok osobních dramat

Normalizační represe se jejich rodiny nijak nedotkly. Na politickou opozici sedmdesátých let, seskupenou kolem prohlášení Charty 77, pohlíží Eva Valentová s jistým odstupem – a nejen proto, že se v ní angažovali i bývalí reformní komunisté: „Václav Havel a ti další lidé byli z našeho pohledu takoví bonviváni. Oni měli ty své společnosti na Hrádečku… To nebyl styl mého otce, k jeho životu patřila solidnost. A tohle bylo také trochu bohémské.“ 

Manželům Valentovým se v sedmdesátých letech narodili dva synové. Protože v Praze stále sdíleli byt s rodiči, Eva s dětmi přesídlila do jižních Čech do vilky v obci Dírná, kterou tu postavili prarodiče. 

Zdaleka ovšem neměla celý dům jen pro sebe: v šedesátých letech jim místní národní výbor do domu dosadil nuceného nájemníka, místního traktoristu s celou rodinou. „On ještě v hospodě prohlašoval, že prý: ,To by bylo, abych ten dům nezískal’.“ 

Roku 1983 postihlo Evu Valentovou několik náročných životních zkoušek. „Manžel požádal v dubnu o rozvod s tím, že si našel novou partnerku, ve stejném roce mi umřel milovaný tatínek a navíc těžce onemocněla maminka.“ Práce ve výzkumném ústavu jí naštěstí umožňovala vzít si neplacené volno a starat se o maminku, aniž by svou pozici v zaměstnání ohrozila. 

Nový život po roce 1989

Její matka Růžena Čermáková se nakonec dožila listopadu 1989, zemřela až v první polovině roku 1990. 

Eva Valentová pád komunistického režimu přivítala s radostí. Opustila práci ve výzkumném ústavu a začala vyučovat cizí jazyky na střední zemědělské škole, později na ekonomickém lyceu. Udělala si také průvodcovské zkoušky a začala provádět turisty pro Čedok. 

Po roce 1989 se tragicky uzavřel osud jejího mladšího bratra Jiřího, se kterým v dospělosti neměla příliš dobrý vztah. Jiří vstoupil v době normalizace do KSČ a stal se předsedou zemědělského družstva. Později v 90. letech také pracoval ve vedoucích funkcích. „Ale vůbec to nezvládal psychicky, byl úplně někde jinde, než měl být,“ konstatuje Eva Valentová. Po roce 1989 propadl alkoholismu a dopustil se také kriminálního jednání, takže se ocitl ve vězení. Tam nakonec zemřel roku 2011 ve věku 58 let. „Když jsem se dozvěděla, že umírá, volala jsem do vězení na Pankráci a mluvila jsem s ředitelem té věznice. Chtěla jsem bratra ještě vidět, přestože předtím jsme spolu patnáct let nemluvili. Ředitel řekl, že mi to samozřejmě umožní. Ale bratr už se se mnou nechtěl setkat.“ 

Na současný politický vývoj pohlíží Eva Valentová s mírným optimismem: „Ze začátku jsem si to samozřejmě příliš idealizovala, takže přišlo rozčarování. Ale zdá se mi, že teď už roste nová generace mladých, schopných lidí, kteří přemýšlejí jinak.“