Růžena Válková

„Oni maminku zavřeli hlavně proto, to znám z vyprávění maminky, jak to bylo skutečně, si tolik nepamatuju, že u nás měla být složená munice, střelivo. V našem baráku. Ty si to nepamatuješ, ale já jako děcko si pamatuju, že byly takové dřevěné bedničky a kolem dokola červený pruh a v tom byl margarín. Tenkrát se to jmenovalo Ceres, to byl stoprocentní tuk. A oni že v tom schováváme zbraně. Tak nám přišli rozbít podlahu, že pod podlahou máme zbraně. Všechno nám to ti Němci tenkrát rozmlátili a maminku zavřeli. Že ona to vedla, protože uměla česky.“

„Celou noc jsme seděli ve Veselí nad Lužnicí na nádraží. Bez jídla, bez pití, zima nám byla. A ráno pro nás přijel jeden sedlák, a místo aby nám něco dal, měli jsme hlad a zima nám byla, a místo aby nám dal nějaký kafe, tak že říkal: ‚Tak, a půjdete k nám pracovat.‘ A já že půjdu k nějakému jinému sedlákovi. Ale maminka se bránila, že ne. A bratr taky, ten byl po operaci slepého střeva, tak mu maminka říkala: ‚Ten je po operaci, ten nemůže vůbec dělat.‘ A ten sedlák říká: ‚Já ho ještě naučím pracovat!‘ Naproti vím, že byl nějaký Růžička, bydlel v takové malé chaloupce, a tak s ním maminka začala mluvit, řekla mu, co se stalo, a on strašně nadával. A on to byl předseda místní KSČ. A ten jediný nás pozval k nim, namazali nám chleba s máslem a dali teplý kafe, to cítím ještě dnes. Ti sedláci se vůbec nestarali, jestli máme hlad nebo žízeň.“

„Pamatuju si, že jsem si šla pro měsíční žákovskou jízdenku, teď je tam penzion místo nádraží, tak jsem tam přišla a u přepážky byl Ortsleiter, on byl na dráze. A já říkám: ‚Grüss Gott‘, jako pozdrav Bůh, to je německý pozdrav, ale v češtině to tak nezní. A on říká: ‚Jak to zdravíš?!‘ A teď vymrštil tu ruku: ‚Heil Hitler!‘ A tak ji vymrštil, že jsem se tak lekla. Přišla jsem domů s pláčem, řekla jsem to mamince a ona povídá: ‚Já si na něho počkám.‘ Tak mu vynadala, že mě nebude učit: ‚Hele, ty nebudeš učit, jak moje dcera má zdravit.‘ To si pamatuju, že se hádali. On totiž kolem našeho musel jít domů. Nebo si pamatuju, jak jsme museli dolů z kolotoče, ve Žlebech, u svaté Anny. Tam byly vždycky kolotoče, ale nic moc, takový dětský, jenom houpačky, jinak nic. A tak tam taky Ortsleiter byl a že to jsou děti tý jako socialistický nebo jak to řekl, protože maminka byla sociální demokratka. A on nepřestal, až jsme museli z toho kolotoče dolů. My jsme nevěděli proč, to jsme nepochopili, mně bylo šest roků. To si taky pamatuju, jak se tam s ním maminka hádala.“

„Z našeho baráku nás vyhodili, a tak jsme spali jednu nebo dvě noci na seně, v seníku. Ten tam ještě stojí. Měli jsme tam jednu krávu a potom nám dali, my jsme tomu říkali skladiště, měli jsme tam zboží. Ale za války už toho zboží moc nebylo. Tak to nám uvolnili a tři měsíce jsme tam tak bydleli. Naštěstí jsme si tam mohli dát kamna, takže jsme si zatopili, dali jsme si tam postele a nádobí. Oni byli v tom našem baráku, nahoře byly dva pokoje, dole kuchyň a pokoj, takže oni to všechno zabrali.“

„Maminka mi potom psala, to jsem byla v tom klášteře, že vystěhovali celou vesnici. To mi psala do toho kláštera. Já jsem to nemohla pochopit proč. Až jsem přijela domů, tak mi maminka vykládala, že najednou přišel rozkaz, že všichni musí pryč. Ale odsun do Německa už byl zastavený, tak je poslali všechny na práce do vnitrozemí, k sedlákům. Potom přišel ten osmačtyřicátý rok, těm sedlákům toho dost sebrali, a tak ty Němce vystěhovali do Krušných hor. Tam byly prázdný baráky, taky po Němcích. Byly tam továrny, neměl tam kdo pracovat, tak je vystěhovali tam. Tak z jedné německé osady je vystěhovali do druhé. Tam to bylo celé německé. I naše teta tam byla. Sestřenice byla v Německu, byla tam totálně nasazená a vdala se a zůstala tam. Ale její dvě sestry a ta teta se strýcem byli v těch Krušných horách. Strýc dělal dokonce v uranových dolech, ale dost si tam vydělal. Jedna sestřenice nakládala ryby a druhá dělala nitě. A byly tam krásný baráky, které si Němci zase koupili. To je sranda, co? Tak oni je vystěhovali ze Šumavy a dali je do Krušných hor. Kovářská, Vejprty a tam.“