„Přišel první Rusák a chtěl na mým otci hodinky. Někdo říkal, že Rusáci jdou po hodinkách. Tak on je dal do jedné skříně, kde měla maminka takový zbytky z toho... Musel ty hodinky vytáhnout a tomu Rusákovi je dát. On šel s tou pistolí za ním. Ty hodinky musel mít. Moje máma měla takový malý hodinky, ještě z těch mladých let. Na ten řetízek, jak se to kdysi nosilo. To vždycky uvázala na koš se svačinou, aby věděla, když byla daleko vzadu, kolik je hodin. Ty nechala jen tak v té kredenci. Taky přišel jeden Rus, koukal. Oni moc dobře věděli, kde ty věci jsou. Otevřel kredenc, vytáhl hodinky a byl taky v čudu. V Králikách vypravovali, že jeden si vzal budík a on ten budík byl nataženej. Teď začal hrčet a on prej do něho střílel.“
„To byl sedlák a říkalo se, že se všechno musí odevzdat. To je pochopitelný. Rádia, zbraně, u nás žádný zbraně nebyly. Nikdo nechodil na hon. Ten na ten hon chodil a nechtěl tu pušku dát, tak si ji radši zakopal tam na kopci u jednoho stromu. To byl taky nápad. A oni zatím přišli vojáci. To byli vojáci, to nebyli partyzáni. Přišli takhle z kraje a koukali dalekohledem a viděli, že tam někdo kope. Tak samozřejmě hned za ním. Musel si vzít provaz s sebou a oběsili ho. Támhle, jak je kostel a pak je hospoda, která je zase spravená.“
„Ono než tohle všechno bylo u konce, tak se počítalo s válkou. Nahoře na poli tam vojáci udělali takovou zemljanku, nebo jak se tomu říkalo. Zkrátka vydloubali si nějakou díru a na ní tam udělali střechu a tam ti vojáci přenocovali. Pár jich bylo, nevím kolik. Ale měli dlouhou chvíli, tak přišli večer k nám domů a chtěli usmažit vejce nebo já nevím, něco uvařit. Pak se jim tam ale nechtělo pořád být, tak hráli s našema Člověče nezlob se. Tenkrát bylo jenom obyčejný petrolejový světlo. My jsme neměli elektriku. Ta se zavedla až po válce. Tak při té petrolejové lampě nebyly ty modrý od těch zelených k rozeznání. A šest jich chtělo hrát. Tak vždycky udělali na té jedné barvě takovou mašličku nějakým kouskem nitě, aby se to rozeznalo, který je který.“
„Tam byl takový mariánský sloup. Když byl na Červeném Potoku, tak ti lidi v té naší louce od baráku dolů pohřbili ty mrtvý. A když přišel na tu vesnici podruhé mor, tak už se báli a hodili je do jedné chalupy a tu zapálili, protože se báli, že se nakazí tím pohřbíváním těch lidí, co na ten mor zemřeli. To muselo být škaredý. A proto tam dole stál mariánský sloupek, a když to naši koupili, tak bylo ve smlouvě, že ten mariánský sloupek musí zůstat udržovaný. Vím, že ho ještě nechali podezdít a máma vždycky na ty dušičky tam udělala věneček kolem toho sloupu. Oni tam potom na tom našem pozemku stavěli všechno možný. Tam je hroznej nepořádek, když se jede k nám nahoru. A ještě na tom našem pozemku postavili dva takový velký sklady. A asi ten sloupek hodili někde do nějakýho základu. Tihle lidi k tomu neměli žádnej vztah. Ani nevěděli, proč to tam stálo, a pak tak trochu taky neznabozi. Mariánský sloupek jim nic neříkal. Prostě se ztratil.“
„Rusáci táhli strašnýho dobytka. Celý velký stáda táhli. Chtěli je táhnout do Ruska. Jestlipak do Ruska došli? Ty krávy taky musel někdo dojit. Ty ženský se bály. Oni je vždycky nahnali na dojení, ale těžko, protože ženský se těch Rusáků bály. A oni tímhletím roznášeli slintavku. Na Červeným Potoku byla slintavka. My jsme ji tady neměli, ale někteří dostali tu slintavku. Aby se ta slintavka neroznášela, tak bylo zakázáno zabírat usedlosti. A ti okolní Češi, kteří to takhle chtěli zabrat, tak neměli možnost. Pak teprve přišli Slováci, když už bylo po slintavce. Ti Češi, kteří z těch okolních vesnic chtěli něco zabrat, tak už měli zabráno. Ten Červený Potok byl jaksi vyřazený, tak přišli samí Slováci. Tou slintavkou se tohle stalo.“
Anna Vašátková, dívčím jménem Vogelová, se narodila v roce 1931 v malé obci Červený Potok (něm. Rothfloss) u města Králíky (něm. Grulich). Oba její rodiče byli německé národnosti, ale otec měl českou matku a to byl prý důvod, proč nebyla rodina po válce zařazena do odsunu. V roce 1948 se ale během čtyřiadvaceti hodin museli vystěhovat z rodinného hospodářství a rodiče byli posláni na práci do mlýna v Rybné nad Zdobnicí. Tam několik měsíců bydleli v nevhodných a velmi stísněných podmínkách. Do svého rodného kraje se vrátili až v roce 1952, kdy si je vyžádal Státní statek Králíky. Rodinné hospodářství jim bylo ale navráceno až v roce 1994. Toho se však rodiče již nedožili. Anna v době jejich vystěhování pracovala na statku v Prostřední Lipce, ale poté, co jí úřady přestali vydávat potravinové lístky, nastoupila jako tkadlena v Orbanu Vamberk. Potom pracovala v podniku Hedva Králíky a v roce 1955 se vdala za Čecha Zdeňka Vašátka.
