Mgr. Miloš Vavrečka

* 1952

  • „... Druhý den [po demonstraci proti okupaci 21. srpna 1969] jsme si řekli, že teda už pojedeme domů, už jsme měli trochu strach, co bude doma. Už nám to začínalo docházet, co jsme udělali. A když jsme jeli v té tramvaji, která tam teď stojí na Václaváku, víte, jak je tam ta stará, tak jsme tam tak se drželi. A teď jsme viděli normálně, normálně krvavý skvrny. A já jsem úplně zkoprněl. Říkám: ,Láďo, podívej se na to. To je snad lidská krev!‘ A tam jsem si tak jako i jemu i sobě řekl: ,Tak tady jsem s tím bolševikem skončil.‘ My jsme ještě večer... to se k tomu vrátím, zažil jsem takovou tu, že jsme... stál jsem někde u zdi a teď padl výstřel. A člověk, který byl ode mě snad dva metry, se skácel, jo. Teď jsem si uvědomil, co se děje. A s těmi skvrnami. Víte, nejhorší na tom bylo to, že kdyby to byli cizí, jo, Rusové nebo Němci, tak by to člověk chápal. Ale to byli vlastní lidé...“

  • „Večer jsme šli do ulic a narazili jsme na barikádu, což pro nás bylo zjevení. Připadali jsme si jako v roce 45. A jenom si pamatuju, že bylo, že ta barikáda byla nějak trochu ve světle. Před tou... za tou barikádou bylo pár lidí, neměli žádné zbraně, jenom v ruce dlažební kostku někteří. Já jsem stál trošku vzadu nebo stáli jsme vzadu. Někdo hodil tou kostkou na ty policajty, na ty příslušníky. A to byl takový jako impuls. Nevím, jestli někoho zasáhli, to už si nejsem vědom. Spíš bych řekl, že ne, protože to bylo dál. Nicméně oni vyběhli a začali to tam likvidovat. A já... my jsme se dali na útěk. Já si jenom pamatuju, že jsem se otočil, a za mnou asi deset metrů nebo kolik byl ten policajt jeden a mířil na mě pistolí, a pak jsem slyšel výstřel. On mě samozřejmě netrefil, že už bylo přítmí, utekl jsem, a tak jsme se vrátili do hotelu a...“

  • „My jsme si říkali, tak je jednadvacátého, půjdeme k Václaváku. Tak jsme pomalinku šli těmi uličkami. A přišli jsme do spodní části Václavského náměstí, a tam se najednou začali srocovat lidé. A dali jsme se do pohybu. Najednou jsme zjistili, že jsme asi ve třetí řadě obrovského průvodu lidí, kteří se tak pomalu sunou tím Václavákem. Vzpomínám si, že jsme zpívali hymnu. Lidé na nás mávali, hrozně nám fandili, a my jsme... jakoby na chvíli jsem uvěřil, že tím se to zlomí a že přijde něco nového. A tak jsme šli, taková chvíle, možná deset patnáct minut, než jsme to přešli. Přišli jsme před toho Václava, ani jsme si to moc neuvědomili, najednou jsem viděl, jak zpoza té sochy vybíhají ti příslušníci. No a tak mě napadla taková jediná myšlenka v té chvíli, že jsem vyběhl z té třetí řady dopředu, ten kamarád tam někde zůstal, a podél té první řady jsem se dal doprava, takhle. Dostal jsem několik ran těmi obušky, ale nechytili mě. A vběhl jsem do ulice Ve Smečkách, která tam je dodnes, a do nějakého průjezdu a tam nás paní vlastně schovala do takového záchodku nebo kde. Asi nás tam bylo čtyři pět. Vím, že pak nám říkala, že dole umlátili skoro a odtáhli jednoho chlapce, mladíka. No za hodinu jsme asi... jsem vyšel ven a teď jsem přišel na ten Václavák, protože jsem nevěděl, jak jinudy jít. Na tom Václaváku byly obrněné transportéry, tak z dvaceti metrů odstupem. Takhle, naštosovaný odshora až dolů. To bylo, to bylo tak depresivní. A v té levé straně odshora byl kordon policajtů. Těch příslušníků. A tak jsme procházeli těmi, tím kordonem, byla ve mně malá duše. Někteří teda na nás pokřikovali, bylo nás tam víc. ,To jsou určitě oni!‘ Ale nic se nestalo, prošel jsem tím Václavákem asi do dvou třetin dolů, pak jsem zabočil. Takže to byl ten jednadvacátý srpen.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 19.11.2019

    (audio)
    délka: 01:36:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Má smysl něco udělat

Miloš Vavrečka v mládí - dobová fotografie
Miloš Vavrečka v mládí - dobová fotografie
zdroj: Archiv pamětníka

Miloš Vavrečka se narodil 9. března 1952 v Ostravě. Odmala byl jeho morálním vzorem dědeček Alois Vajda, partyzánská spojka v protinacistickém odboji, který prošel vězením v Malé pevnosti Terezín a v Dachau a zemřel 15. května 1945. Miloš Vavrečka nastoupil v období Pražského jara na gymnázium, kde zažil krátké období otevřené a svobodné výuky. Okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 prožil s rodinou doma ve velkých obavách a strachu, že bude válka. O rok později, 21. srpna 1969, byl přímým účastníkem masivních demonstrací v Praze, které byly československými represivními složkami brutálně potlačeny. V sedmdesátých letech frustrován bezmocí z normalizace napsal dopis, ve kterém otevřeně vyjádřil své názory a rozeslal ho třem kamarádům. Psaní však zachytila StB a Miloš Vavrečka následně absolvoval výslech na StB v Opavě. Chartu 77 nikdy nepodepsal, ale odmítl se jakkoli angažovat a nakonec z úřednické pozice přešel k manuální práci. Útěchu našel ve víře. V osmdesátých letech se osobně setkal s kardinálem Františkem Tomáškem. Sedmnáctý listopad 1989 prožil na synodu evangelické církve v Praze. Po revoluci vystudoval teologickou fakultu a až do důchodu působil jako evangelický farář. Je literárně činný, vydal tři básnické sbírky.