„Rok 1968 pro mě byl složitý, protože jsem předtím projektoval pro prezidenta Novotného v Lánech letní sídlo. Komunističtí prezidenti nechtěli bydlet v zámku, Gottwald tam snad nebyl nikdy a Zápotocký když tam přijel, byl jenom venku v altánu a do zámku taky nešel. Jen tam popíjeli kávu a pak zase jeli zpátky. Ovšem Novotný, ten chtěl sídlo v Lánech využívat. Scházel se tam také s Chruščovem, který jezdíval do Karlových Varů dost často na léčení. Neoficiálně jezdil na návštěvu do Československa, jeho léčba ani přítomnost v Karlových Varech nebyla nikdy zveřejňována. Ale s Novotným se vždycky sešel, protože byli velcí přátelé."
„...Řekli jsme si, že to zkusíme, a tak jsme jeli. Narazili jsme na hlídku SS. Začali po nás z kulometu střílet. Náhodou nás nezranili, jen to odneslo auto. Řidič se jmenoval Svárovský, měl obchod s rybami s drůbeží na Jugoslávských partyzánů a tím pádem měl auto a mohl se tím autem zapojovat a pomáhat. Stačili jsme ujet, ale do nemocnice už jsme zraněného nedovezli. Museli jsme ho vysadit v Rooseveltově ulici, kde byla porodnice. Tam jsme ho předali doktorům a nevím, jak to s ním dopadlo, jestli to přežil, nebo ne.“
„Já jsem se hlásil dobrovolně do všech akcí, kde bylo velké riziko, že se například nevrátím. Byl jsem nejdříve na barikádě v Dejvicích tam dole u Internacionálu, kde byl zasažený granátem spolubojovník. Potřebovali ho dostat do nemocnice. Měl vypálené oči, byl v hrozném stavu. Ten, co měl jet autem, říkal, že už předtím někoho vezl a nemohl dojet, protože po něm stříleli. Potřeboval někoho, kdo by stál na stupátku na autě s praporem Červeného kříže a upozorňoval Němce, že jede Červený kříž. Tak jsem se přihlásil, že bych jel. Vyrazili jsme a první hlídka nás zastavila. Prohlédli nás, jestli nemáme zbraně a pak nás pustili. Byl to Wehrmacht. Říkali nám, že nám nedávají velkou naději, že se tam dostaneme, protože je tam SS a střílí po každém, kdo projede. Ještě nám tedy takhle poradili...“
„Když potom Chruščova sesadili a nastoupil Brežněv, který přijel do Prahy, Novotný mu dal najevo, že neuznává sesazení Chruščova. Bylo to v rozporu s jeho názorem. Brežněv ale řekl že o tom rozhodlo politbyro. Zval Novotného na vyslanectví na večeři. Čekal, že tam přijede a že to tam s ním dořeší. Ale Novotný mu řekl, že nepřijede. Oficiální setkání už s ním proběhlo a soukromých akcí že se zúčastňovat nebude. Brežněv mu prý řekl, ať si to ještě rozmyslí, že by mohl vědět, jaké důsledky by to mohlo mít. Dopadlo to tak, že Novotného sesadili a vyhodili ho z Komunistické strany."
„Po revoluci se zpravodajská brigáda odsunula do zahraničí, aby tam zajišťovala bezpečnost pohraničí. Začali se tam vytvářet sabotážní německé skupiny Werwolf. Bylo nutné tam udržovat pořádek, aby se do pohraničí mohli vrátit Češi, kteří předtím odtud uprchli. Zpravodajská brigáda tam pak měla své působiště. Ovšem já už jsem tam nešel, na tuto akci. Chtěl jsem pokračovat ve studiích. Chtěl jsem dostudovat ročník."
„U nás se scházeli otcovi přátelé a vždycky sledovali a vyhodnocovali politickou situaci. Měli jsme doma velikou mapu Evropy, srolovanou za skříní. Otec ji vždycky vytáhl a nad ní s kamarády rozebírali politickou situaci. (Za války - pozn. ed.) se musely u rádií nechat vystříhat krátké vlny, aby lidi nemohli poslouchat zahraniční rozhlas. Otec ale měl nějakého známého fandu radioamatéra, který mu udělal cívku na krátké vlny. Tu napojili na anténu a poslouchali Londýn a Moskvu na krátkých vlnách. Tak věděli, jaká je ve skutečnosti situace.“
„Z Čechů a z místních obyvatel, kteří sympatizovali s Čechy, se vytvořila složka, která se jmenovala Stráž obrany státu. Tato složka byla vyzbrojena, měla lehké zbraně, granáty, pistole a nějaký ten samopal. A takto pomáhali v zásazích proti teroristům. To ale vyvolalo zpětnou reakci. Organizátoři teroristických akcí začali likvidovat členy Stráže obrany státu.“
„Študáci, to byl vždycky předvoj protiněmeckých akcí. Když jsem chodil na Velvarskou, naproti jsou Masarykovy koleje. Tak jsem viděl, jak Němci nakládali studenty z kolejí do nákladních aut a vozili je někam do věznic. A vysoké školy pak zrušili.“
„To nebylo jen Pražské povstání, ale pak i celostátní, které ochromilo celý Protektorát. Nefungovala doprava, železnice a Němci zůstali odříznutí. Jejich fronta byla ještě více nalomená. V tom jsem takhle vyrůstal, až jsem se nakonec aktivně zúčastnil povstání a bojů v Praze. Němci projevili bohaté zkušenosti s odporem hned ten první den, když to v sobotu v poledne vypuklo a začal boj o rozhlas. Už den předtím v pátek lidi strhávali německé nápisy a přemazávali. Už to vřelo.“
„Když nás Němci toho 15. března obsazovali, tak nás v noci vzbudili, že přijedou Němci a abychom se chovali ukázněně a neprovokovali je. Tak to obsazení proběhlo docela gentlemansky. Důstojník šel do kasáren vyjednávat a vystřídaly se stráže. Německý důstojník nechal nastoupit německou stráž. Kasárna pak hlídali Němci a my jsme chodili do školy pod německými kasárnami. Školu nás ještě nechali dodělat. Ze začátku soužití s Němci jakž takž fungovalo, dokonce někteří změnu režimu vítali, protože si vydělávali dost peněz. Válečný průmysl jel naplno a Němci bohatě platili.“
Jaroslav Vesecký se narodil 14. července 1926 na Podkarpatské Rusi v městečku Slatinské Doly, kam byl jeho otec služebně přeložen jako příslušník tzv. finanční stráže. Jaroslav zde chodil do obecné školy. V roce 1936 se Vesečtí přestěhovali do malé vesnice Čoma u Berehova, kde chlapec pokračoval ve školní docházce. Po zabrání Podkarpatské Rusi Maďary se rodina přesunula do Prahy. Jaroslav nastoupil na vojenské gymnázium v Moravské Třebové, které bylo po obsazení Sudet přesunuto do Hranic na Moravě. I tuto školu nakonec nacisté zavřeli a tak Jaroslav nakonec vystudoval gymnázium v Praze. Stal svědkem zatčení českých vysokoškolských studentů na Masarykových kolejích v listopadu roku 1939. Na sklonku války on i jeho otec spolupracovali s odbojovou skupinou Bartoš. Po osvobození vystudoval Vysokou školu zemědělskou a lesní a pracoval v různých profesích. Do penze odešel v roce 1989. V současné době žije v Domově péče o válečné veterány v pražských Střešovicích.
