„Já jsem zápasila s tím, že bych šla na konzervatoř na balet, protože jsem pořád měla ten balet. No ale pak jsme dávali přihlášku na gymnázium a to jsme dávali na Dobříš, protože to už bylo po šedesátém osmém, to byl rok 1971, a to nastala taková ta tvrdá normalizace, kdy byl bodový systém, že bylo 25 bodů za to, když ty děti byly z pohraničí, 25 bodů bylo, když byly dělnického původu, a 25 bodů bylo, když byli rodiče ve straně. No a protože já jsem neměla vůbec nic a tatínka po tom šedesátým osmým, když podepsal, že ani ten gram uranu nepošlou do Ruska, a nějak to neodvolal, tak ho vyhodili ze strany, tak jsme dali přihlášku na ten gympl na té Dobříši. No a to mi napsali, že mám špatnou politickou rodinu, a měla jsem asi pár dvojek, takže nemám ani dobré studijní výsledky, takže mě nevezmou.“
„Tatínek tam [v Jáchymově] dělal referenta a říkal, že tam byla strašně těžká situace. V každé kanceláři seděl sovětský voják nebo v civilu nějaký odborník ze Sovětského svazu a hlídal je, protože uran byl strategická surovina, která se vyvážela jenom do Ruska, tak oni měli zájem na tom, aby to měli celé všechno pod kontrolou. To třeba dneska, jak je v televizi nebo jak se říká o těch vězních, tak mi tatínek vyprávěl, že bylo strašně těžké i zjistit, kdo je politický vězeň, nebo kdo je normální vězeň, protože tam byli i kriminálníci. Protože ti političtí vězni dělali na jiných patrech nebo na jiných dílech, než dělali civilní zaměstnanci, takže byli od nich úplně odříznutí.“
Radoslava Veselá, rozená Zaciosová, se narodila 28. května 1956 v Ostravě. Rané dětství prožila v Jáchymově, kam dostal otec jako báňský inženýr po studiích umístěnku. Rodina se později přestěhovala do Příbrami, kde otec dostal práci v uranových dolech. V Příbrami pamětnice nastoupila do první třídy na 6. základní školu. Chodila do Sokola i do Skauta, bavil ji balet a gymnastika. Nikdy nechodila do Pionýra. V srpnu 1968 prožila okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy a bála se, že bude válka. Vzpomíná na protestní plakáty na náměstí na sídlišti v Příbrami a na prázdné krámy, kde lidé vykoupili všechno zboží. Otec byl po podepsání petice Ani gram uranu okupantům v roce 1968 vyhozen v době počínající normalizace z komunistické strany, Radoslava nesměla kvůli špatnému kádrovému profilu studovat střední školu. Vyučila se prodavačkou a později si dodělala dálkově ekonomickou školu v Praze. Na brigádě na šachtě se seznámila se svým mužem, v roce 1975 měli svatbu a narodil se jim syn a dcera. Pracovala jako provozní v podniku Restaurace a jídelny a později jako administrativní pracovnice na základní škole. V rámci Svazu mládeže pořádal její muž v Příbrami diskotéky. Za peníze z brigád si s partou kamarádů koupili faru na Českobudějovicku a postupně ji opravili. V roce 1989 přešly majetky SSM do rukou tělovýchovného spolku, faru jim bez náhrady zabavili. Po revoluci pracovala v Praze jako účetní. Onemocněla Guillain-Barrého syndromem a o své zkušenosti s nemocí napsala knihu Vozík a vězení je pro každého. Pamětnice žije v Příbrami.
