„Za bezpečnost prezidenta Beneše odpovídali ale Sověti – my jsme byli symbolická jednotka. Tak jsme v Košicích udělali přehlídku, hrála hudba sovětskou hymnu, Sověti nastoupili, i naše čestná stráž, no a pak jsme pokračovali do Bratislavy, kde jsme se s panem prezidentem zastavili, potom do Brna a do Prahy. Tři jsme byli v té čestné stráži, dokonce mezi námi byli i legionáři prezidenta Masaryka. No a pak už Sověti potřeba nebyli, když se to konsolidovalo, tak ti vojáci dostali medaili za zásluhy a odešli do vlasti.“
„Buď jsme šli zaminovat trať, sklad, most vyhodit a někdy šlo na akci partyzánských jednotek víc, aby se to dalo zvládnout. Vyhodili jsme transport, Němci se rozprchli, panika nastala a rychle jsme odtamtud museli zmizet, protože měli posily po ruce. I jsme brali Němce do zajetí a jeden německý plukovník říkal, že nepočítali s takovou podporou, jakou jsme měli u obyvatelstva, a s takovou silou partyzánského hnutí. V rozkazech Stalin nezapomínal na rozkazy a pozdravy pro partyzány. Někdy to dopadlo všelijak, Němci nás také pronásledovali, a když někoho z nás chytili, tak ho odpravili taky, jako jednoho z našich řad z Polska.“
„Naše obec Bernolákovo připadla Maďarsku. Co jsem měl kamarády mezi Maďary, tak byli najednou takoví nepřístupní, vyrůstali jsme mezi Čechy, Moravany, Židy a bylo to pro mě takové zklamání. No a bratr pak našel v Bratislavě byt, tak jsme se odstěhovali tam. Za sedm měsíců obec zas připadla Slovensku, ale to už jsme se nevrátili.“
„Oni se se mnou setkali a ptali se, jestli jsme taky s nimi přišli bojovat, a já jsem řekl, že nás prostě poslali, tak jsme se spřátelili a já jsem k partyzánům odešel jako první. Staršinovi slovenské armády jsem sebral nějaké granáty, obvazy a to, co bylo potřeba, a zmizel jsem. No a to se doneslo k nám na Slovensko, že jsem se dal k partyzánům, banditi nám říkali, a řekli otci, že má tu škodu uhradit. ,My nevíme, my ho tam neposlali,‘ řekl otec. No, nakonec ho do basy nedali a k zodpovědnosti nehnali.“
„Hlavně jsme Němcům objekty vybírali, sklady ničili, ale místním obyvatelům málokdo. Byli někteří neukázněný, ale náš velitel byl přísný na to, byl proti pití a braní posledního chleba místním, bída byla. My jsme bojem sebrali všechno.“ Tazatel: „Zbraně jste brali?“ – „To oni nám posílali letecky, shodili nám to. Jídla moc ne, to jsme brali Němcům.“ Tazatel: „Spali jste u vesničanů?“ – „Ne, to jsme vykopali zemljanky v lese na těžko přístupným místě a odtud jsme vyráželi na akce. Tam se těžko dostávali Němci. No, zima v tom byla, ale byli jsme mladý, tak jsme to snášeli.“
Viliam Voštinář se narodil 26. prosince 1920 ve slovenské obci Bernolákovo. Po ustanovení slovenského státu byl nucen v říjnu 1941 narukovat do slovenské armády, s plukem bojujícím po boku wehrmachtu se dostal do Běloruska. Z armády dezertoval a přidal se do bojové jednotky místních partyzánů. Po dvou letech vstoupil do československé zahraniční armády. Sloužil v Hradní stráži prezidenta Beneše. Po válce zůstal vojákem z povolání. Zemřel 1. července 2013.
