Josef Wagner

„Koncem července 1946 nám bylo sděleno – bylo to na den maminčina svátku, proto si zase pamatuji přesně to datum, 29. července, maminka se jmenovala Marta. A tenkrát jsme dostali zprávu od národního výboru, že se máme 1. srpna časně ráno, muselo to být tak ve čtyři nebo v pět hodin ráno, shromáždit na návsi a měli jsme být evakuováni, evakuovat se, tedy vytvořit prostor prostý Němců, tak jsme si to vyložili. (...) Pak jsme se tedy, jak už jsem řekl, brzy ráno shromáždili na návsi. Nějak jsme totiž věděli, že budeme taky jednou vysídleni. V tomhle roce z 1945 na 1946 to šlo pomalu z kopce a všeho ubývalo. Nejdřív nám sebrali dům, pak byt, nábytek a my jsme věděli, že se nás jednoho dne bude týkat ten pokřik, který se halekal po ulicích: 'Dobrý den, Němci ven!' A 1. srpna se to tedy stalo, odvezli nás náklaďákem do Všebořic. Všebořice je část města Ústí. Byl tam velký vysídlenecký tábor a tam jsme byli ještě jednou kontrolováni. Kontrolovali, jestli jsme věci, které jsme měli odevzdat už v roce 1945, opravdu všechny odevzdali. Kontrolovali i velké balíky, které byly uloženy ve skladu, a pamatuji se, že rozřezávali i několik peřin, protože tam bylo něco poschováváno a pak všude po prostoru létalo peří. U mojí matky vyšlo najevo, že neodevzdala náušnice, její zlaté náušnice, které jí daroval táta. Při kontrole jí ty náušnice jednoduše vyrvali. To se tedy stalo ve Všebořicích 1. srpna roku 1946. Směli jsme si tenkrát vzít zavazadlo o 50 kilogramech."

„Mohlo to být v roce 1941 nebo 1942, spíš myslím 1941, kdy mě maminka jednoho letního rána probudila, zvedla mě z postele a vzala mě do náruče. Proto si myslím, že mi mohly být tak tři čtyři roky, spíš čtyři. A před naším domem šel průvod Židů. Pravděpodobně šli do nějakého koncentračního tábora nebo vlastně nevím, jestli šli do Terezína nebo někam jinam. Máma mě jen mlčky držela na ruce a já jsem pochopil, že ti lidé trpí. Byli pod dohledem vojáků a občas dostali ránu pažbou, někteří se sotva belhali. Maminka to nijak nekomentovala, jenom mi to ukázala. Až později mi pak vyprávěla, že to byli Židé. Znal jsem jenom jednu, vůbec ten výraz Žid jsem si uvědomil jen jednou."

„Trošičku problematičtější to bylo v roce 1944, když začalo bombardování Ústí. U nás ve sklepě se vybudoval protiletecký kryt. Každý z nás měl jednu plynovou masku, i já jako dítě. Do sklepa se potom nanosila voda pro případ požáru, dostali jsme malou ruční pumpu. Venku na to přišla bílá šipka, značka protileteckého krytu. Zda by tohle všechno pomohlo, to nevím, ale pamatuji se na letecké alarmy. Nejdřív se ozval předalarm, který varoval, že by něco mohlo přijít, a při hlavním alarmu se muselo do sklepa. A to jsem měl pak někdy, když jsem slyšel shazovat bomby v nedalekém Ústí, to už jsem měl strach. A poprvé jsem pochopil, že válka, kterou jsem předtím vnímal jako něco úplně normálního, bude asi přece jen něco zlého. Vzpomínám si taky na Vánoce roku 1944. To se stalo na Štědrý den, ležel jsem už v posteli, na Štědrý den se u nás rozdávaly dárky. Už jsem tedy spal a vtom mě maminka uprostřed vánoční noci vytáhla z postele, vzbudila mě a museli jsme do protileteckého krytu. Vzpomínám si, jak kvůli vytržení ze spánku – a asi jsme i šli pozdě spát – jak jsem se pak dole třásl a příšerně se bál. Naštěstí se nám tam ale nic nestalo. I ve škole jsme už při předalarmu museli být v pozoru shromážděni před budovou a šlo se směrem do lesa. Les měl být naše útočiště, tam jsme se pak měli schovat. Přitom jsme museli vždycky přejít přes pole a jednou přišel hlavní alarm moc brzy a jeden letoun nám proletěl nízko nad hlavami. Dostali jsme pokyn, abychom si lehli do brázd a nad námi svištěla letadla. Nic se nám tenkrát nestalo, ale pořádně jsme se klepali strachy. Pamatuji si, že to bylo zrovna i v zimě. Ano, tak to tedy bylo, když se v únoru 1945 bombardovaly Drážďany. To jsme několik dní dokázali rozeznat hořící oheň na načervenalé noční obloze a znamenalo to vždycky: 'Tam hoří Drážďany.'“