plukovník v. v. František Wawrečka (Vavrečka)

„Když nějaká indická divize šla okolo Tobrúku přes poušť a dozvěděli se to Taliáni, tak začali ustupovat. Bezhlavě. My, i když jsme vlastně nebyli mobilní, jsme šli a v bunkrech, na té kótě 69, jsme hledali hlavně jídlo. My jsme měli, to si nikdo nedovedl představit, jenom čaj a suchary. To zásobování tam bylo špatné, Němci potápěli každou třetí loď, která vezla zásoby.“

„Tam nám padlo spousta kluků. Jednou jsem koukal dalekohledem: šel někdo, byl za vlnou, nebylo na něho vidět a šel přes minové pole. A teď jsem viděl. Copak tam stojí? A stál. Najednou jsem viděl, jestli Plánička, když chytal v brance a dělal robinzonády, tak jsem viděl, jak na stranu hupnul, když to prasklo, on se zvedl a šel. Tam byly nášlapné miny, hrnce, a to byla mina na péro. Když se to zmačklo, tak mina vyskočila, odjistila se a ve výšce asi metr a půl bouchla. Jednomu se to také stalo, šel jako já tenkrát pro vodu, taky pro něco takového k autu, možná vedle pěšinky a našlápl na hrnec. Udělal opatrně krok, ono to vyskočilo a seklo ho to do rozkroku po kosti a prorazilo mu to maso. Ale nebouchlo. Nebylo to odjištěné, nebylo to ve výšce metr a půl. On tam zůstal ležet, tak zjistili, že mina nebouchla, ale měl to proražené, tak ho odvezli. My jsme mu říkali básník, on říkal: ,Já budu básníkem.‘ Jak se jmenoval, si nevzpomenu. On taky nebyl s námi v Rusku, to byli kluci, co přišli potom. To si nevzpomínám na jména. My jsme mu říkali: ,No jo, ty jsi říkal, že budeš básníkem, a když budeš raněný, tak budeš raněný do ruky a byl jsi raněný do pr… Tak vidíš, jaký to je.‘“

„František Vavrečka, hodnost plukovník ve výslužbě, narodil jsem se 3. 4. 1920. Byla to část Ostravy, jmenovalo se to Hulváky, ale fara byla Zábřeh. Tam jsem chodil do školy, a když mi bylo deset let, tak jsme se přestěhovali. Nás bylo pět dětí, otec pracoval ve Vítkovických železárnách a dostal závodní byt ve Vítkovicích v Josefínské kolonii. Když mně bylo deset let, tak jsme se tam přestěhovali a tam jsem dodělal školu. Dělal jsem tři měšťanky, čtvrtou jsem udělal večerním kurzem, a to už jsem se učil modelářem ve Vítkovických železárnách. Byla to těžká doba, páč prakticky byla nezaměstnanost, tak my jako učni jsme praxi moc neměli. Většinou jenom truhlářskou praxi. Nevyrábělo se tolik. Když se to trošku vylepšilo, když jsem se učil třetím rokem, začalo se více vyrábět, tak jsme byli normálně po vyučení řemeslníci a dělali jsme samostatné práce. V roce 1938 se to začalo barvit, sudetští Němci vytahovali růžky. Tam u nás to bylo obzvláště těžké, protože Vítkovické železárny patřily Rothschildům a šéf modelárny byl pro Němce. I když měl české jméno Hudeček a byl za republiky velký sokol. Jak měl holinky a uniformu a když nás potom okupovali Němci, tak holinky mu zůstaly, akorát oblékl jinou košili a byl u Němců.“

„Přijeli jsme do Tobrúku za tmy. Tam nás naložili do aut a bylo přímo určené, který úsek zabere která rota. My jsme měli velitele Kleina, potom byl raněný. Naše družstvo, byl tam nějaký desátník Sedláček, takový tlustý, a svobodník Fabián, bylo nás asi devět, bylo posláno na kótu S 19. To byla největší pevnůstka, u silnice. Střídání probíhalo tak, že vycházeli Australané, a až vyjdou, tak my tam vejdeme. Oni vycházeli a my jsme si říkali, že to snad není možné. My jsme jich napočítali možná dvacet a nás tam vešlo jenom devět. Hned jsme obsadili střílny. Tam byly dvě, jedna směrem na cestu, tam byla taková otáčka a serpentina, a jedna byla výš na nějaký pahorek. Ráno jsme se rozhlíželi, nevím, kolik nás tam nakonec bylo, ale vím, že i když nás potom doplňovali, tak nás mohlo být nejvíce patnáct.“

„Tam se mi ponejprv stalo, že jsem možná utekl hrobařovi z lopaty. Oni nás vždycky zásobovali tak, že večer se vozila voda a nějaký ten cornet beef, hlavně voda, čaj a suchary. Jednou tam přijeli, ještě bylo světlo, a byli za převisem. Tam na něho nemohli. My jsme věděli, že tam je, tak kdo tam půjde. On byl vždycky někdo určený pro kanystr s vodou. Já jsem říkal, že půjdu, tak jsem vystartoval a šel jsem. Bylo to na úbočí kopce. Když jsem šel, tak proti kótě 69 na úbočí byli. Najednou to začalo hvízdat (minomety – pozn. autora) a vedle mě to praskalo. Já jsem sebou práskl a střílelo to vedle mě. No, nikdo se mi do zadku netrefil. Já ležel směrem dopředu a slyšel jsem, jak na polské dělostřelecké pozorovatelně komínem vylezl Polák, co řídil dělostřelbu, nějaký major, křičel a jmenoval kde (jsou minomety – pozn. autora). Já jsem slyšel, jak ššššššš a bum. Tak jsem se zvedl a šel. Už nestříleli. To byli Taliáni, a holt jeden neměl co dělat, tak to pustil. Už jsem byl za převisem, tak to bylo dobré. Vzal jsem kanystr, počkal jsem, potom se setmělo, a tak jsem šel. Tam jsem měl kliku.“

„Chodili na hlídky a hlásili, že v prvním baráku, tam byla řada baráků, jsou Němci. Že by to chtělo zlikvidovat, že je volná cesta a jsou tam akorát překážky. Když se přejdou, je to dobré. Tak se dělal útok 28. října. Průzkumná četa do útoku, tak jsem tam byl zařazený taky. Útočili jsme, že tam naházíme granáty. Jenomže minometná četa před námi sázela minomety, a když je minomet postavený a zaměřený na písku, tak těmi ranami on sedá. My jsme přešli, utíkali jsme a teď to začalo padat mezi nás. Tam byly natažené nízké dráty, tak jsme se otočili a zpátky. Nevěděli jsme, jestli na nás nehází granáty z baráku. Měli jsme padlého, byl u normální čety, nebyl u průzkumné. Byl to Slovák ženatý v Anglii. Ten dostal střepinu do nábojnic od pistole, ty vybouchly a dostal to do břicha.“