Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Weigel (* 1931  †︎ 2019)

• narozen 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1939 vstoupil do vlčácké smečky v Polici nad Metují

• za války členem Foglarova 12 112. klubu Mladého hlasatele

• 1945 na táboře vlčat z Police nad Metují v Maršovském údolí u Poradní skály

• na podzim roku 1945 se přestěhoval do Broumova-Olivětína

• 1945 pomáhal založit 5. oddíl Broumov-Olivětín

• v letech 1948–1949 vůdcem chlapeckého oddílu Mnichovo Hradiště

• 1949 absolvoval Severočeskou lesní školu v Doksech u Máchova jezera

• odmaturoval v roce 1950

• v letech 1950–1953 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor výtvarná výchova-historie

• pracoval ve vydavatelství Mladá fronta jako technický redaktor několika dětských časopisů

• pomáhal Zdeňkovi Streubelovi organizovat několik táborů ve skautském duchu pod hlavičkou Pionýra

• v letech 1959–1970 působil v redakci Mladého světa

• instruktorem trampských letních táborů na Sluneční pasece pod Křemešníkem

• 1969–1970 instruktorem trampských zimních kurzů na Výrovce

• od roku 1967 vytváří grafický design Divadla Járy Cimrmana

• od roku 1970 je stálým členem Divadla Járy Cimrmana

• pod pseudonymem Holten napsal roku 1972 scénář pro komiks Káji Saudka Lips Tullian: Nejobávanější náčelník lupičů

• zemřel 5. září 2019

Malíř a grafik Jaroslav Weigel, skautskou přezdívkou Šedý bobr, se narodil 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou. Vyrůstal však v Polici nad Metují.

Ke skautingu se dostal v roce 1939 a do vlčácké smečky v Polici nad Metují vstoupil společně se Zdeňkem Streubelem, přičemž jejich šestníkem byl Bóža Strauch. Vůdcem (akélou) byl Milan Paleček, později Olda Tér, s oběma se často vydávali na výpravy do okolí Police nad Metují.

V roce 1940 se připravovali k odjezdu na tábor, ten se však neuskutečnil. Gestapo tehdy rozehnalo tábor skautek z Police nad Metují, po nichž měla na tábořiště nastoupit právě vlčata.

Skauting byl zakázán, proto Jaroslav Weigel společně se Zdeňkem Streubelem, Kamilem Turkem a Jirkou Šťovíčkem založili v lednu 1941 klub Mladého hlasatele a nazvali jej Ochránci Polických stěn. Jaroslav Foglar klub zaregistroval pod číslem 12 112. Jirka Šťovíček se odstěhoval, a tak přibližně po roce vzali do klubu Bohuslava Straucha. Byl z nich nejstarší a měl jasnou představu o tom, co a jak lze dělat, jejich klub proto silně ovlivnil a v podstatě jej i vedl. Tím jim připravil i řadu hezkých vzpomínek na mládí. Jaroslav Weigel-Šedý bobr v dokumentárním snímku Grizzly vzpomíná, co všechno se změnilo, když do klubu přišel Bohuslav Strauch-Grizzly: „Klub se změnil na organizaci, která odpovídala skautům. Pokračovali jsme v tom, v čem jsme před válkou začali. Bóža vedl kroniku, připravoval pro nás hry. Udělali jsme si i svůj tábor, stany jsme měli své. Já měl jehlan, druhý jsme si vypůjčili a začali jsme tábořit u nás na zahradě. Tam jsme taky měli klubovnu. Bóža přinesl do klubu to, co jsme všichni chtěli, co nás hrozně bavilo.“

Klubová činnost byla tedy vedena zcela ve skautském duchu, chlapci měli k dispozici řadu věcí ze skautské knihovny, neboť u Strauchů se po zákazu skautingu leccos schovávalo, například oddílová vlajka, ale i staré časopisy Skaut-Junák, knihy A. B. Svojsíka či Baden-Powella.

Klubovnu si Ochránci Polických stěn zřídili na pivovarské zahradě. Samotný pivovar byl rájem klukovských her, neboť jeho součástí byl i velký dvůr a maštale. U své klubovny si kluci vztyčili totem. V knihovničce měli Svojsíkovy Základové skautingu a řadu skautských příruček. Na stěně klubovny visely podobizny A. B. Svojsíka a Baden-Powella, které se podařilo Bohuslavu Strauchovi zachránit ze skautské klubovny v Polici nad Metují před zabavením.

V klubu si chlapci vymysleli i indiánské přezdívky. Jaroslav Weigel dobře plaval, a tak si dal přezdívku Šedý bobr.

Jejich klubová činnost byla nadmíru pestrá. Zajímali se o indiány, přestavovali klubovnu, mikulášovali, lezli na skály aj. Dokonce i zpívali, byť někteří z nich neměli právě zpěvný hlas. A také podle Foglarovy knihy Hoši od Bobří řeky lovili bobříky.

Jako doklad činnosti klubu se dochovala Kronika Ochránců Polických stěn.

Ve skautingu pokračovali, byť pod jinou hlavičkou, po celou válku. Při květnových událostech 1945 pomáhali jako spojky ve zdravotnickém oddíle, to už se začínali skauti opět organizovat.

Přežití klubu až do konce války je důkazem, že skauting nelze direktivně zakázat a že čtenářské kluby Mladého hlasatele, které vytvořil Jaroslav Foglar, měly hlubší smysl.

Konec války také znamenal konec klubu Ochránců Polických stěn, neboť Kamil Turek odešel do Prahy a ostatní členové klubu se zapojili do činnosti skautského oddílu v Polici nad Metují.

Nyní by bylo vhodné přiblížit osudy Kamila Turka, který zemřel před revolucí 1989, a je tedy jediným členem oddílu, jehož vzpomínky nemohly být bohužel zaznamenány. Kamil Turek si vedl z jejich klubu nejhezčí deník, krásně psal i kreslil, a byl to právě on, kdo navrhl přijmout do klubu i Bohuslava Straucha. Bydlel v ulici Pod Havlatkou a byl nesmírně zručný. Pracoval výborně se dřevem a výzdoba jejich klubového totemu byla z větší části jeho dílo. Rozuměl přírodě, velký vliv na něj mělo dílo Ernesta Thompsona Setona, zajímal se o indiánskou kulturu, měl sbírku motýlů, kterou mu všichni záviděli. Před válkou neskautoval. Na konci války se vyučil u svého strýce prodavačem a odešel na aranžérskou školu do Prahy. Snažil se dostat do Foglarovy Dvojky, ale ta zrovna nebrala nové členy, a tak se přihlásil do skautského střediska Vatra v Praze 6 – Dejvicích. Vedoucím jejich oddílu byl Lobo.

Již v roce 1945 se podařilo uspořádat vlčácký tábor, kde Jaroslav Weigel, Kamil Turek a Zdeněk Streubel dělali rádce družin a Bóža Strauch-Grizzly byl tehdy zástupcem vedoucího tábora. Tábor byl umístěn při řece Metuji v krásném Maršovském údolí u Poradní skály. Když se konal tento první poválečný tábor, po okolí se ještě potulovali Werwolfové, a tak skauty radnice z Police nad Metují plně vyzbrojila: „Například Vašek Hybš − známý dirigent − byl tehdy vlčetem, výborný trubač, troubil nám ráno budíček, a když měl hlídku, tak za sebou tahal automat. Takový pořádný automat, který neuzvedl, a proto ho za sebou tahal po zemi.“

Vedoucím tábora byl bratr Rousek, a protože to byl tábor těsně po skončení války, měl problémy se zásobováním. Polickým skautům se ale naštěstí podařilo vyžebrat velkou bečku marmelády, a tak ke snídani nejedli nic jiného než chleba s marmeládou.

Později se Jaroslav Weigel přestěhoval do Broumova-Olivětína, kde se jeho otec stal sládkem v místním benediktínském pivovaře. Dodnes má Jaroslav Weigel dopis, ve kterém jeho otce nabádá opat Jan Anastáz Opasek, aby vařil dobré pivo. Do Olivětína se zároveň přestěhoval se svými rodiči i Zdeněk Streubel.

Jaroslav Weigel a Zdeněk Streubel pomohli v Olivětíně založit 2. chlapecký oddíl a stali se zástupci vůdce tohoto oddílu.

V Olivětíně byl jejich oddíl zapojen do veškeré společenské činnosti – spoluorganizoval různé slavnosti, pomáhal uspořádat divadelní představení. V Olivětíně s nimi už vždy počítali, skauti tam byli výraznou hybnou silou, žádná jiná organizace, například Sokol, tam nepůsobila.

Činnost olivětínského oddílu byla během roku velmi pravidelná, však mu Jaroslav Weigel se Zdeňkem Streubelem obětovali všechen svůj volný čas. Pátý oddíl Olivětín si získal věhlas, členové jejich oddílu byli i z Broumova a všichni bývalí členové na skautskou činnost zde velice rádi vzpomínají. Byli tehdy hodně zasaženi Foglarovým dílem, měli perfektní družinový systém (Novákova brožura Družina) − oddíl měl čtyři družiny po sedmi či osmi členech, takže na táboře pobývalo kolem čtyřiceti dětí – chlapců od 11 či 12 let do 14 či 15 let. Tábory si kluci zásadně stavěli sami − od latríny až po bránu – taková stavba trvala měsíc a tábor, který postavili, přenechali potom děvčatům.

Jaroslav Weigel ve svém vyprávění podotýká, že právě na táborech si děti osvojují spoustu důležitých znalostí a dovedností. „Něco si nesete z oddílu, ze schůzek, ale na táboře vám nějak dojde, že to máte používat i v praxi. Navíc pokud jste z města, tak na táboře poprvé zjistíte, že slunce vychází a zapadá a že má svou barvu. Když je dítě jen trochu vnímavé a vy mu v tom pomáháte romantikou − například slavnostním zapalováním ohně ze čtyř stran − ta atmosféra je osloví a aniž to tuší, tak se vychovává k estetičnosti.

Obklopuje vás příroda. To znamená, že se na táboře musíte snažit těch čtrnáct dnů nebo tři neděle či měsíc přežít. Což se vám později vyplatí. Všechno, co jste se na táborech naučili, se vám po letech vrátí.

Další oblastí, kterou můžete rozvíjet, je divadlo − máte kluky, kteří jsou přirození komedianti, kteří vás otravují, a přitom jim stačí dát impuls a dokážou fantastické věci. Před válkou vyšla knížka Táborový oheň. My jsme se z ní se Zdeňkem Streubelem naučili scénky a pak je hráli ve škole, ještě během války. U táborových ohňů se to vyplatilo. Naše nejoblíbenější byla scénka Blešák Salim, když se na to nabalily řeči, tak z toho vznikla čtvrthodinová show. A nezapomínejte na písničky.“

V roce 1948 se Jaroslav Weigel znovu přestěhoval, tentokrát do Mnichova Hradiště, přičemž přešel z broumovského gymnázia na gymnázium v Mladé Boleslavi. Se změnou školy přišel i větší počet studentů ve třídách. Jeho třída v Broumově byla tvořena šesti chlapci, kdežto v Boleslavi jich bylo ve třídě dvacet: „Já si v Boleslavi žil, protože při tom počtu jsem se dostal k tabuli jednou za čtvrt roku, kdežto v Broumově, když se spolužáci zpozdili, byli jsme často ve třídě pouze dva studenti a profesor.“¹

V Mnichově Hradišti rovněž skautoval. Dokonce se stal vůdcem tamějšího oddílu skautů, který přebral po Janu Ehlemanovi-Bráchovi. Vzpomíná: „V roce 1948 jsem se odstěhoval do Mnichova Hradiště, ale skautovat jsem nepřestal − vedl jsem tam oddíl rok a půl. Připravovali jsme tábor, ale k němu už nedošlo. Měli jsme krásnou klubovnu ve starém železničním vagónu − jednotlivé družiny měly v kupé (kójích) své klubovničky. Ten vagón patřil skautům už před válkou, měli na něm namalovanou obrovskou lilii a během války ji nikdo nezamaloval. V Mnichově Hradišti a okolí byly dobré oddíly, dokonce tam byl i oddíl vodních skautů, nablízku je totiž řeka Jizera.“

V létě roku 1949 absolvoval Jaroslav Weigel společně se Zdeňkem Streubelem Severočeskou lesní školu v Doksech u Máchova jezera. Současně s nimi tuto lesní školu absolvoval i polický skaut Honza Marek, jejich spolužák z gymnázia. Na lesní škole byli rozděleni do družin, které nesly názvy podle druhů hadů. Jaroslav Weigel byl v družině Kober.

Účast na lesní škole brali jako velikou čest. Pamětník Zdeněk Streubel vzpomíná: „... získaný šedý šátek pro nás znamenal velmi mnoho, neboť na lesní škole nás nikterak nešetřili. Avšak nošení šátku jsme si příliš neužili, neboť skauting byl záhy opět zakázán.“² Zdeněk Streubel dále hovořil o podivné atmosféře této lesní školy, na tábořiště k nim totiž jezdili neznámí muži, snad tajní agenti, kteří kontrolovali, co to tam vlastně provádějí.³

V roce 1949 se Jaroslav Weigel zúčastnil skautského tábora 5. oddílu Broumov-Olivětín, který se uskutečnil v rámci šumavské borůvkové brigády. Vůdcem olivětínského tábora byl tehdy Zdeněk Streubel. A Jaroslav Weigel společně s Jiřím Kamlachem působili jako jeho zástupci. Olivětínští skauti vydávali na táboře i občasník, jehož byl Jaroslav Weigel redaktorem i ilustrátorem.

Skauting byl však bohužel v roce 1950 opět zakázán. Majetek oddílů v Mnichově Hradišti byl zabaven svazáky.

Jaroslav Weigel odmaturoval v roce 1950 na mladoboleslavském gymnáziu a odešel na Univerzitu Karlovu do Prahy, kde vystudoval pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova a dějepis, a získal titul promovaný pedagog. K akademikům, kteří na něj měli velký vliv, patřil prof. Cyril Bouda, který učil kresbu, na malbu měl Martina Salzmanna a na modelování Karla Lidického. Světové dějiny mu přednášel profesor Jaroslav Charvát, výborný vypravěč.

Absolvoval pedagogickou fakultu, ale učitelem se nestal, a jak sám říká: „Já to vzdal hned na začátku, a prodloužil si tak život.“

Zajímal se hodně o grafiku, fotografické techniky a knižní tvorbu. Proto dostal pracovní nabídku z vydavatelství Mladá fronta, které tehdy hledalo pro dětské časopisy výtvarníka s pedagogickým vzděláním. Aby se zaučil, dali jej nejdříve do Pionýrských novin, kde se potkal se skautem Sváťou Jílkem z Jaroměře, s nímž se už znal ze skautských závodů v Jaroměři a Josefově. Jako technický redaktor a výtvarník pak pracoval v několika časopisech tohoto vydavatelství.

V této době pomáhal s pionýrskými tábory organizovanými Zdeňkem Streubelem. Snažili se je vést stejně jako ty skautské, jenže tyto už byly koedukované a vozili si kuchaře. Tábor si však sami postavili a dodnes bývalí účastníci takových táborů rádi vzpomínají na společně strávené chvíle. Jaroslav Weigel k tomuto dodává, že lidé, kteří v těch letech chtěli pracovat s mládeží, si našli cesty, jak pracovat dál ve stejném duchu. Družina se prostě nejmenovala Medvědi, ale Červená, Žlutá či Bílá.

I svého syna Michala zapsal Jaroslav Weigel do turistického oddílu, který vedl bývalý skaut Josef Odehnal-Akela. Syn Michal později sám tábory vedl a oddílem prošli i oba vnuci.

V Pionýrských novinách se Jaroslavu Weigelovi podařilo vydat i některé články o táborech, které zorganizoval se Zdeňkem Streubelem. Líčil v nich program táborů, jejich stavbu a také některé táborové zlepšováky.

V roce 1959 přešel do Mladého světa, kde následně pracoval jako grafik a výtvarný redaktor.

Zajímavá je vzpomínka kreslíře Jaroslava Maláka na to, jak v šedesátých letech obcházeli cenzuru: „... v Mladém světě to za nás obstarával Jarda Weigel, později známý cimrmanolog, který tam chodil s našimi vtipy a měl to vočíhnutý tak, že věděl, který cenzor je slávista, který je sparťan, a podle toho, jak Sparta nebo Slávie vyhrála, tak jim dával ty obrázky k posouzení… Využil ten okamžik, když byli v dobrém rozmaru. Ovšem nejlepší způsob, na jaký přišel, bylo to, že k těm obrázkům, které by byly normálně neprůchodný, nepříjemný pro stranu a vládu, napsal poznámku ,převzatoʻ. To znamenalo, že cenzor byl vlastně z obliga, protože už to schválil někdo jiný. Poznámka, že námět je převzat ze sovětského tisku, byla senzační…“

Redakce Mladého světa se začala zajímat o tramping, což odstartoval Ladislav Smoljak, když jako redaktor tohoto časopisu napsal o trampingu fejeton. Tím téma otevřel, následkem čehož se v redakci objevili členové trampské osady Zlatý klíč⁴, kteří měli o osud trampingu obavy. O toto hnutí byl sice mezi mládeží stále větší zájem, o trampy se však začala zajímat také SNB, která je neustále pronásledovala a kontrolovala. Vše vyvrcholilo červencovým Krvavým potlachem v Jetřichovicích roku 1963. Trampská osada Zlatý klíč se proto na populární časopis obrátila s prosbou o podporu.

Mladý svět se jich ujal a v časopise vznikla rubrika Táborový oheň, kterou vedl Jan Dobiáš. V redakci dokonce vznikla osada Pštrosů.

Na ÚV ČSM se koncem šedesátých let vytvořila skupina lidí, kteří chtěli prosadit, aby tramping získal legálnější tvář. Mezi hlavní iniciátory této snahy patřil dr. František Dvořák, dále dr. Václav Vlček, Vlastimil Snopek a další. Předtím se ČSM o trampy nijak nestaral, avšak školení, které tato skupina pro šerify trampských osad vymyslela, funkcionáři ČSM schválili; mysleli si, že tím tramping více podchytí. Vznikla myšlenka letních táborů na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Zde si měli účastníci osvojit dovednosti spjaté s přírodou, se kterými by ve své osadě zaujali, a zvýšili si tak svou autoritu.

Táborů na Sluneční pasece se mohla účastnit i děvčata, výběr byl však velice přísný a na jednom turnusu nebylo nikdy více než třicet lidí. Samotný kurz trval sedmnáct dnů a absolventy se stala asi polovina účastníků. Písničku Sedmnáct dní napsal Wabi Ryvola právě na takovém táboře, účastníci se totiž museli projevit i umělecky.

Vykládalo se na nich o Setonovi nebo o dějinách turistiky, součástí byly exkluzivní aktivity. Kupříkladu bratři Jáklové vyučovali judo. Jiní odborníci zasvěcovali účastníky tábora třeba do horolezectví.

Jaroslav Weigel působil na těchto kurzech jako instruktor a využil při nich všech dovedností nabytých na skautských táborech a lesní škole. Přijel na několik dnů a probíral s frekventanty přežití v přírodě, lasování, orientaci, pochodové osy, a protože je kreslíř, tak i panoramatické a situační náčrty. Na táboře zároveň nechyběly ani skautské atributy, jako je například posvátnost táborového ohně a jeho obřadní zapalování. Stejně tak i scénky u táborového ohně.

Součástí aktivit pro trampy byl i zimní kurz, který se konal v roce 1969 či 1970 na Výrovce. Chodili na túry, cvičil se záhrab, kaverny, použití cepínu, první pomoc, doprava zraněných apod.

Přínosem byl vznik Tábornické unie, do které řada trampských osad vstoupila.

V roce 1968 měly tyto aktivity stále vzestupnou tendenci, avšak na začátku 70. let celá myšlenka pomalu zmizela. Allan Gintel ji později přetvořil v Gymnasion, jenž měl již jiný charakter.

Od výtvarníka po herce v divadle

Jaroslav Weigel od malička rád kreslil a nepřemýšlel, že by se tím mohl někdy živit. Kreslení však bylo jeho vášní, pokreslil každý papír. A všichni v okolí říkávali: „Ten Jára ale kreslí!“ V roce 1937 na prázdninách u babičky a dědečka objevil Mladého hlasatele a stal se mezi svými kamarády jeho prvním odebírajícím čtenářem. V Mladém hlasateli vyhlásili tehdy výtvarnou soutěž: „Poslal jsem do redakce svou kresbu elektrické lokomotivy, o které jsem v té době netušil, jak ve skutečnosti vypadá. Zřejmě je to zaujalo natolik, že mi poslali dvanáct tužek, hardtmuthek, které jsem poctivě vykreslil.“

Při vysoké škole spolupracoval jako výtvarník se souborem vysokoškoláků. Ve svém repertoáru měli třeba Robina Zbojníka od Voskovce a Wericha. Miloš Forman hrál Robina a Ladislav Trojan Eduarda krále.

V roce 1967 ho Ladislav Smoljak požádal o vytvoření návrhů na první program Divadla Járy Cimrmana. Her na repertoáru divadla přibývalo, až se stal jeho dvorním výtvarníkem, který dodnes navrhuje pro divadlo kostýmy, kulisy, plakáty, desky, webové stránky, obaly na DVD i CD, je i autorem grafických úprav brožurek a knih Divadla Járy Cimrmana.

V roce 1970 musel z Mladého světa odejít a Ladislav Smoljak mu nabídl, zda by si s nimi nechtěl zahrát v jejich divadle. Jeho první role byla postava továrníka Bierhanzela ve hře Vražda v salonním coupé, postava měla jen něco okolo 200 slov. A následovaly další. Například role rytíře Hynka z Michle ve hře Blaník, děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký nebo inspektora ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. Společně s kolegy Petrem Bruknerem a Janem Hrabětou je členem výtvarné skupiny Divadla Járy Cimrmana „Šikovní“, s nimiž vystavuje své obrazy a kresby.

Dokázal se však realizovat i mimo Divadlo Járy Cimrmana. Kupříkladu v roce 1972 napsal scénář pro komiks Káji Saudka Lips Tullian: Nejobávanější náčelník lupičů, avšak tehdy pod pseudonymem Holten.

Neustále je velmi aktivní, ale jak sám říká: „Pod širák už nejezdím a na skály už také nelezu.“

Vypracoval Tomáš Foldyna-Drákula pro potřeby projektu Skautské století na základě vlastní nahrávky a nahrávky Marka Bárty. Příběh pamětníka byl ověřen Jaroslavem Weigelem-Šedým bobrem.

Použité prameny a literatura

BÁRTA, Marek. Základem je radost ze života: říká Jaroslav Weigel. Skautský svět: magazín pro skauty a jejich příznivce. 2007, roč. 45, č. 1, s. 12-14. ISSN 1212-9070. Dostupné z: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/e-knihovna/?act=get&check=926d5c8e9d8740127827c815bc0b3d13&id=1684

Galerie významných absolventů školy: Profil absolventa: Jaroslav Weigel. Gymnázium Dr. J. Pekaře [online]. 2012 [cit. 2012-09-09]. Dostupné z: http://www.pekargmb.cz/verejnost/gympl_absol.php?zobr=19

SIXTA, Marek. Cenzory za komunismu obcházel Weigel, říká kreslíř Jaroslav Malák. In: Komiksárium [online]. 2011 [cit. 2012-09-09]. Dostupné z: http://www.komiksarium.cz/index.php/2011/06/cenzory-obchazel-weigel-rika-kreslir-jaroslav-malak/

Rozhovor s Bohuslavem Strauchem-Grizzlym vedený Eugenem Liškou v Praze dne 5. 6. 2010.

Rozhovor s Bohuslavem Strauchem-Grizzlym vedený Tomášem Foldynou-Drákulou v Praze dne 9. 11. 2011.

Rozhovor s Jaroslavem Weigelem-Šedým bobrem vedený Markem Bártou v Praze v roce 2006.

Rozhovor s Jaroslavem Weigelem-Šedým bobrem vedený Tomášem Foldynou-Drákulou v Praze dne 6. 3. 2012.

Rozhovor se Zdeňkem Streubelem-Balůem vedený Tomášem Foldynou-Drákulou v Broumově dne 8. 2. 2012.

Úsměvy Jaroslava Weigela (Česká televize, 2012).

1 Galerie významných absolventů školy: Profil absolventa: Jaroslav Weigel. Gymnázium Dr. J. Pekaře [online]. 2012 [cit. 2012-09-09]. Dostupné z: http://www.pekargmb.cz/verejnost/gympl_absol.php?zobr=19

2příběh pamětníka Balů

3příběh pamětníka Balů

4Zlatý klíč:  trampskou osada v jižních Čechách, jejímiž členy byli například i bratři Wabi a Miki Ryvolové, oba trampští zpěváci.