Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Weigel (* 1931  †︎ 2019)

• narozen 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1939 vstoupil do vlčácké smečky v Polici nad Metují

• za války členem Foglarova 12 112. klubu Mladého hlasatele

• 1945 na táboře vlčat z Police nad Metují v Maršovském údolí u Poradní skály

• na podzim roku 1945 se přestěhoval do Broumova-Olivětína

• 1945 pomáhal založit 5. oddíl Broumov-Olivětín

• v letech 1948–1949 vůdcem chlapeckého oddílu Mnichovo Hradiště

• 1949 absolvoval Severočeskou lesní školu v Doksech u Máchova jezera

• odmaturoval v roce 1950

• v letech 1950–1953 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor výtvarná výchova-historie

• pracoval ve vydavatelství Mladá fronta jako technický redaktor několika dětských časopisů

• pomáhal Zdeňkovi Streubelovi organizovat několik táborů ve skautském duchu pod hlavičkou Pionýra

• v letech 1959–1970 působil v redakci Mladého světa

• instruktorem trampských letních táborů na Sluneční pasece pod Křemešníkem

• 1969–1970 instruktorem trampských zimních kurzů na Výrovce

• od roku 1967 vytváří grafický design Divadla Járy Cimrmana

• od roku 1970 je stálým členem Divadla Járy Cimrmana

• pod pseudonymem Holten napsal roku 1972 scénář pro komiks Káji Saudka Lips Tullian: Nejobávanější náčelník lupičů

• zemřel 5. září 2019

Jaroslav Weigel se narodil 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou, kde otec Jaroslav pracoval v pivovaru jako sládek, maminka Růžena byla vyučená švadlena. Tatínek získal v roce 1933 místo v pivovaru v Polici nad Metují, kam se rodina přestěhovala a Jaroslav tam prožil mládí.

Prst ze Zborova

Než šel v roce 1937 do školy, uměl trochu číst díky staršímu kamarádovi. K tomu se váže humorná historka. Cestou ze školy se s velkým zájmem zastavoval u památníku u radnice, kde kromě soupisu všech padlých v první světové válce byla ve zdi také nika s malou rakvičkou. „Pod ní bylo napsáno: Prst ze Zborova. Vždy jsem si představoval, jak v rakvičce leží něčí prst. Ta bizarní představa mě naplňovala úžasem a vydržela mi mnoho let, než jsem si to jednou přečetl pořádně: Prsť ze Zborova.“

Dramata roku 1938

Jaroslav chodil do první třídy, když k němu poprvé dolehly obavy z narůstajících hrozeb hitlerovského Německa, jež v květnu 1938 v pohraničí vyústily v částečnou mobilizaci. „V noci mě náhle probudily světlomety, které kmitaly po zdech pokoje. Tatínek pobíhal po bytě a nakonec vyběhl ven s černým kufříkem, který stál už delší dobu připravený v rohu kuchyně. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se děje něco vážného.“

Druhou mobilizaci 23. září 1938 už Jaroslav na vlastní kůži nezažil. Troufalost sudetoněmeckých radikálů na Broumovsku houstla, a proto rodiče odeslali syna k babičce do Mnichova Hradiště.

„V pohraničí vládla mezi lidmi nervozita. Nikdo nevěděl, co se bude dít, zda Polici Němci nezaberou, a tak řada lidí odjížděla pryč. Mě táta posadil do vlaku a na krk mi pověsil cedulku, na které byla napsána cílová stanice a místa přestupů. Byly to pro mě jen prázdniny u babičky, ale rodiče mě chtěli uchránit před případným vojenským konfliktem. Sami v Polici zůstali.“

Po mnichovské konferenci 29. září 1938 padlo definitivní rozhodnutí. Broumovsko bylo odtrženo od Čech a stalo se součástí velkoněmecké říše. Nové státní hranice zkrátily území polického okresu o celé Broumovské stěny, o obce Řeřišný, Hony a také o Ostaš, Hvězdu a další. Police nad Metují zůstala záboru ušetřena a stala se příhraničním městem.

Mnichovo Hradiště, kam Jaroslav přijel k babičce, na tom bylo stejně. Také se po záboru Sudet ocitlo v bezprostřední blízkosti německé říše. „Můj výlet do Mnichova Hradiště byl tedy nakonec zbytečný a vrátil jsem se zpátky k rodičům,“ vzpomíná pamětník.

V Mnichově Hradišti Jaroslav zažil úprk lidí ze Sudet. „Do domu mých prarodičů se dočasně nastěhovaly dvě rodiny, ačkoli se tam vešla sotva jedna. Ubytovaly se ve dvou pokojích a my jsme bydleli v prádelně a kuchyni.“ Pamatuje si, že mnozí v Sudetech zůstali, protože pocházeli například ze smíšených manželství nebo tam měli dobré zaměstnání. „Například tatínek jednoho mého spolužáka tam pracoval v textilce a jezdil domů do Police.“

Válečná léta

Válka v Polici nad Metují se jeho rodiny do roku 1942 bezprostředně nedotkla. Zaznamenal ale například zmizení mnoha židovských rodin ve 40. letech nebo říjnový požár v roce 1941, kdy nad Strážnicí vyhořel stoh lnu, což nacisté vyhodnotili jako sabotáž, a polickým obyvatelům hrozily drastické represe. „Každý desátý občan Police měl být zastřelen, nakonec to odnesl jen pan Janek, který má na zahradě u Janků dodnes pomníček. Němci ho popravili někdy v roce 1942.“

V roce 1942 gestapo zjistilo, že v rodině Růženy Weiglové chybí její mladší bratr Jaroslav Pešán. Velmi nepříjemné výslechy sourozenců k ničemu nevedly a jejich tatínek předstíral demenci. Až po válce se pamětník dověděl, že jeho strýc byl vysazen jako parašutista na Českomoravské vrchovině a do konce války se musel skrývat. „Měli jsme kliku. Strýc nás v Polici navštívil v roce 1939 a při té příležitosti mi dělal kmotra při mém biřmování. Byl to poslední moment, kdy byl v kontaktu se svou rodinou, poté opustil republiku. Ale to jsme tehdy nevěděli. Pokud by na to gestapo přišlo, skončili bychom velmi špatně.“

Skauting za války

Jaroslav Weigel je jedním z mála pamětníků, kteří považují válečné roky 1939–1945 za relativně šťastné období, a to díky skautskému hnutí, kam vstoupil do oddílu vlčat v roce 1939. „Zpočátku to pro mě nic moc neznamenalo. Měl jsem tam ale své kamarády, líbily se mi výlety do přírody nebo třeba kroj. Časem se ale v těch nejtěžších životních chvílích projevil asi ten nejdůležitější atribut, který mi to krátké předválečné období skautingu do života přineslo, a to byla velmi dobrá soudržnost přátel, s nimiž jsem v kontaktu dodnes.“

Do Skautu vstoupil takřka na poslední chvíli, kdy se činnost mnoha členů skautských oddílů po celé republice transformovala do protinacistického odboje. V roce 1940 nacisté začali skautské hnutí likvidovat. Skauti nesměli nosit kroje a tábory rozmetávalo gestapo. V lednu roku 1941, už jako bývalí skauti, se Jaroslav Weigel spolu s kamarády Zdeňkem Streubelem a Kamilem Turkem rozhodli založit čtenářský Klub mladého hlasatele, což také stihli na poslední chvíli. „Skaut už nebyl, ale Foglarův Mladý hlasatel ještě stále vycházel do května 1941. Dostali jsme registrační číslo 12112 a pod názvem Ochránci polických stěn jsme fungovali až do konce války. Byli jsme nakonec čtyři kluci, protože se k nám přidal i Bohuslav Strauch (Grizzly), který byl před tím naším šestníkem ve skautských vlčatech.“

Kluci měli klubovnu, kroniku, totem a vedli pestrý klubový život, jenž odsunul válečné dění do pozadí. „Byli jsme na malém městě a nikoho nezajímalo, co děláme. Všichni kluci nám záviděli, protože jsme si žili po svém a v podstatě jsme pokračovali ve skautské činnosti. Zpívali jsme junáckou hymnu, měli jsme slib, který odpovídal junáckému slibu, měli jsme stany s podsadami, tábořili jsme na zahradě…“ Vše je podrobněji popsáno v druhém textu o Jaroslavu Weiglovi a také v profilu pamětníka Bohuslava Straucha

Jak se za války neučit morseovku

Před realitou válečných represí je klubové aktivity do jisté míry psychologicky chránily, ale jak vzpomíná Jaroslav Weigel, občas k nim všudypřítomné obavy pronikly. „Například když jsme se učili morseovku, tak já pitomec jsem vzal z domova dva veliké červené kapesníky, natloukl jsem je na tyčky, vystoupil jsem nad Polici na kopec Havlatka, odkud bylo krásně vidět celé město, a mohutným máváním jsem signalizoval dolů mým kamarádům zprávu. V tom na mě vylítl rozčilený jeden hradešovský sedlák, který nedaleko oral na poli, a vynadal mi, co blbnu, že tady takhle nemůžu mávat červenými prapory.“

Jedním dechem však dodává, že v Polici se lidé vzájemně neudávali tolik jako jinde. „Lidé si tam viděli do talíře. Všichni věděli, do kterého mlýna jít pro chleba, kam pro mléko, můj tatínek například chodil na pstruhy, které pak vyměňoval v hotelu za salám.“

Konec války v Polici

Činnost starého, parostrojního pivovaru, v němž tatínek pracoval jako sládek, úřady v roce 1942 zastavily. Jaroslav Weigel starší ovšem o práci nepřišel. Zůstal v pivovaru jako správce a údržbář. Nikdo tehdy ještě netušil, že se už nikdy neotevře.

V roce 1944 k Weiglům do pivovaru ubytovali říšského hlídače textilky. „Byl to takový statný, ale dobrácký strejc, sociální demokrat, který poslouchal s tatínkem Londýn. Tatínek mu trpělivě překládal, jak Němci prohrávají, a on měl radost, že brzy půjde domů. Nebyl to žádný nacista, původním povoláním byl potápěč z Hamburku. Vzpomínám, jak ho na konci války odsunovali – seděl spokojeně nahoře na voze a kynul nám na pozdrav.“

Policí se před okny pivovaru prohnaly zástupy prchajících Němců, ruských zajatců i zbědovaných koncentráčníků a nakonec přišla ruská armáda, která se částečně usadila v pivovaru a zdemolovala dvůr a zahradu. Z konce války utkvěla pamětníkovi silná a smutná vzpomínka na lazaret, který byl improvizovaně zřízen v polickém benediktýnském klášteře, kde čtrnáctiletý Jaroslav vypomáhal. „Bylo tam hodně lidí z koncentračních táborů. Nikdy nezapomenu na jednoho staršího muže, který měl otevřené rány plné vší.“

Nástup komunistů

Činnost pivovaru v Polici už se neobnovila, a tak se koncem května 1945 rodina opět stěhovala za otcovou prací, tentokrát do pivovaru v Olivětíně. V nedalekém Broumově Jaroslav nastoupil do gymnázia. Tam zažil červnové rabování revolučních gard, jež přijížděly vlakem z Prahy, rozeběhly se po opuštěných vilách, vybraly z nich obrazy, koberce, nábytek, naložily do vlaku a zase odjely. „Lidé se začali dělit podle toho, na které straně jsou, zda nalevo nebo napravo. Dříve byli jen sparťané nebo slávisté.“

V té době otec onemocněl anginou pectoris a po únorových událostech 1948 převzal v tamním benediktýnském pivovaru správu předseda závodní rady. „Otec tedy přišel o práci a v březnu 1948 z toho stresu a tlaku dostal infarkt. Měli jsme se zase stěhovat a při tom dokazovat, že náš rodinný majetek, který jsme měli už v Polici, je skutečně náš. Tatínek naštěstí schovával od všeho účty, kterými mohl doložit, kdy jsme jaký kus nábytku koupili.“

Nejtěžší období bylo po roce 1948

Rodina Weiglů prožívala nejtěžší období v životě. „V jedné místnosti olivětínského pivovaru ležela umírající babička, ve druhé těžce nemocný tatínek. Nesměl vědět, že jeho maminka ve vedlejším pokoji umírá na rakovinu. Když babička zemřela, mě vypravili do Mnichova Hradiště, abych zorganizoval pohřeb tak, aby to tatínek nevěděl. O její smrti jsme mu řekli, až když na tom byl lépe.“

Poté se Weiglovi přestěhovali. Nábytek složili ve stodolách u příbuzných v Polici a s několika hrnci a nejnutnějšími věcmi se uchýlili do domku po babičce v Mnichově Hradišti. V Mladé Boleslavi pamětník pokračoval ve studiích na gymnáziu. Tatínek mu zemřel rok po jeho maturitě v roce 1951 v pouhých 47 letech na infarkt.

Výtvarný redaktor dětských časopisů

Po absolvování Pedagogické fakulty při UK, kde vystudoval výtvarnou výchovu a dějepis, se Jaroslav v polovině 50. let přihlásil do konkurzu Mladé fronty, kde hledali výtvarníka s pedagogickým vzděláním. Přijali ho jako výtvarného redaktora několika dětských časopisů, jako byla například Mateřídouška, Ohníček, Práce pionýrů a další.

Ve druhé polovině 50. let vstoupil do KSČ. „Bylo to podmínkou práce v novinách, jinak bych o zaměstnání přišel, stejně jako řada jiných. Jiná volba nebyla. Když jsem měl rodinu, bylo těžké dělat statečného. Musím ale říct, že mě nikdo ze strany neotravoval a nic po mně nechtěl.“

Dětské časopisy se po únoru 1948 staly stejně jako ostatní periodika především nositeli vládnoucí ideologie, která měla tvořit hlavní obsahovou náplň časopisů přizpůsobenou dětskému čtenáři. Od poloviny 50. let, kdy do redakce nastoupil pamětník, ztrácel ideologický náboj na síle, i když samozřejmě stále přetrvával. Jaroslav Weigel vzpomíná, že socialistickou propagandu dětských časopisů příliš nevnímal. „Mateřídouška nemohla nikoho k socialismu vychovávat. Byly tam básničky přeložené například z ruštiny, ázerbájdžánštiny a gruzínštiny, ale to nemělo žádný význam.“

Situace v redakcích v té době byla velice složitá. Prolínaly se tam různé sorty lidí. Na jedné straně byli profesionálové ze „staré školy“, kteří psali už před válkou. Mezi ně patřila například Milada Rampasová, dřívější vedoucí skautského časopisu, na kterou Jaroslav Weigel rád vzpomíná. Na druhé straně, často do vedoucích pozic, se dostávaly dělnické kádry bez zkušeností, jež šly komunistům na ruku. V této souvislosti vzpomíná pamětník například dlouholetého šéfredaktora Ohníčku Jiřího Binka, původně úředníka.

„Naopak velkým přínosem byla celá generace výborných výtvarníků, jako byl Karel Svolinský, Josef Lada, Cyril Bouda, Adolf Zábranský a další, kteří do těchto časopisů kreslili a předávali dětem estetické hodnoty,“ vzpomíná pamětník.

Do časopisů se ti kvalitnější redaktoři snažili dostat i plnohodnotnější obsah, než byla shora nařízená plytká ideologie poplatná době. Jaroslav Weigel tak mohl uplatnil rovněž své skautské zkušenosti, když například psal o letních táborech. „Děti se dověděly, jak si postavit stan s podsadou, jak pracovat s nářadím, a další užitečné věci pro život, které pocházely ze zakázaného skautingu. Ne jen, že pionýři nosí šátky.“

Jeho těžištěm však byla grafika, která ho naprosto pohlcovala. Úzce spolupracoval s tiskárnou, kterou považoval za svůj druhý domov. „Když jsem tam končil, ovládal jsem ruční sazbu, litografii, prostě všechno. Velmi mě to bavilo a dodnes z toho těžím. Svému synovi Michalovi jsem dal také pořádné vzdělání. Nejdříve se vyučil sazečem, až pak jsem mu dopřál Hellichovku. Dnes jako grafici pracujeme spolu.“

Mladý svět a boj s cenzurou

Jaroslav Weigel odešel z dětských periodik po třech letech a podílel se na zrodu nového časopisu pro mládež, Mladého světa, jemuž vtiskl grafickou tvář. V roce 1959 na silvestra vyšlo první číslo. Vzpomíná na dobrou redakční sestavu, například na Arnošta Lustiga, češtináře Jana Klouboučníka, Ljubu Horákovou, která měla na starosti zahraniční rubriku, či karikaturistu Miroslava Liďáka.

Mladý svět, vydávaný Československým (později Socialistickým) svazem mládeže pod dohledem ÚV KSČ, nepřijímali vládnoucí soudruzi snadno, protože v něm postrádali dostatečnou komunistickou propagandu. Mladý svět se totiž pokoušel v rámci možností přiblížit mladým lidem díky jejich vlastním zájmům a oslovoval je na tehdejší dobu neotřelými nápady. Vznikla například do té doby nevídaná pěvecká anketa Zlatý slavík či soutěž královny krásy, psalo se o divadlech malých forem, bigbítu, později ekologii, dívčím fotbale nebo trampingu, jenž vycházel z pozapomenutého skautingu.

Mladý svět měl soudruhům stále co vysvětlovat. Pamětník vzpomíná, že největší průšvih nastal, když z tiskárny vyšlo číslo věnované Voskovcovi a Werichovi k 35. výročí jejich Vest Pocket Revue, místo aby oslavovalo výročí letu Jurije Gagarina. „Na obálce byl Voskovec a Werich a věta ‚Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř‘. Do stánků v Praze se už ráno dostal první náklad asi 20 tisíc výtisků. Když na to soudruzi přišli, rotačky se musely zastavit a všechna čísla ze stánků byla okamžitě stažena. Na titulní stranu jsme nakonec ke spokojenosti soudruhů dali Gagarina. Stálo to dost peněz.“

S cenzurou měli problémy neustále. „Měli jsme šílené průšvihy, například s karikaturami a vtipy. Mirek Liďák zvaný Haďák do toho obzvláště šil, nejdříve se zaměřil na úředníky, pak i na politiku. Chodil jsem na schvalovačky obrazové složky časopisu a nepamatuji, že by mi prošlo bez nějakých potíží jediné číslo.“

Pamětník používal různé fígle, jak cenzuru obejít. „Například když jsem chtěl prosadit nějakou citlivou karikaturu od Mirka Liďáka Haďáka, Jardy Maláka, Josefa Žemličky nebo Františka Skály staršího, šel jsem dolů do zinkografie, kde mi udělali štoček, já si to obtáhl na presu, tím jsem získal nátisk, který jsem ostříhal, nalepil na papír a zároveň s ostatními vtipy jsem ho odevzdal s tím, že jakožto nalepený byl již někde otištěn, a tedy už musel být kdysi schválený. Cenzor to vzal, orazítkoval a vyšlo to.“

Okupační Mladý svět

V srpnu 1968 bezprostředně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se Jaroslav Weigel vypravil do redakce Mladého světa, kterou okupanti zabrali, stejně jako tiskárnu Mladé fronty v Panské. Asi pět skalních členů redakce, kteří nebyli zrovna na dovolené, se nakonec zabydlelo v tiskárně Svoboda, kde tiskli osmistránková okupační čísla Mladého světa. „Objevil jsem tam role papíru Sovětskaja ženštína, a tak jsme všechna čísla Mladého světa tiskli na něj. Pak jsem z toho měl průšvih, protože jsem podepisoval výdejky, což jsem neměl, a v 69. roce z toho chtěli udělat rozkrádání socialistického vlastnictví.“

Následná normalizace dopadla drtivě na celou společnost a redakci Mladého světa se nevyhnula. Téměř všichni byli vyhozeni, z uznávaných redaktorů zůstali jen fejetonista Rudolf Křesťan a reportér Jiří Janoušek. Šéfredaktorský post zaujala obávaná komunistka Olga Čermáková (1972–1989).

„V roce 1969 nám spočítali všechny průšvihy, které jsme kdy měli od roku 1959 do roku 1968. Nemohl jsem to ani číst, tak jsem to zabalil a dal Ladislavu Smoljakovi, u něhož to nenávratně zmizelo.“ Z KSČ pamětníka pochopitelně vyhodili, ale z Mladého světa mohl odejít až za sebe nejde náhradu, což se mu podařilo v roce 1970, když jeho místo zaujal Karel Divina.

70. léta a Cimrman

Protože nebyl v uměleckém svazu, a nemohl tedy zůstat na volné noze, nechal se zaměstnat v inzertní kanceláři Mladé fronty na minimální úvazek, kde mimo pracovní náplň vystavoval výtvarné práce svých kamarádů. Vedle toho se živil jako grafik v různých časopisech. V 70. letech pod pseudonymem Holten vytvářel spolu s Kájou Saudkem legendární kreslený seriál Lips Tullian pro Mladý svět.

V té době také začal intenzivně spolupracovat s Divadlem Járy Cimrmana, kam ho přivedl Ladislav Smoljak, s nímž se poznali v redakci Mladého světa. Stal se jeho výhradním propagačním výtvarníkem, později scénografem, kostýmním výtvarníkem, a jak je známo, nakonec také hercem. „Poetiku Divadla Járy Cimrmana jsem chytil okamžitě. Dokonce jsem byl tak drzý, že po Hospodě na mýtince jsem jim napsal takový seminář o detektivkách, o tom, že Cimrman byl kriminalista, a spolu s dalšími asi třemi semináři jsem to nahrál na kazetu, pokaždé jiným hlasem, a strčil to Láďovi Smoljakovi. Pustili si to a Svěrák prý říkal: ‚Jo, toho k nám vezmeme.‘ Tak jsem se nechal zblbnout. Z mého námětu na detektivku Vražda v salonním coupé ale pochopitelně nezbylo nic, mimo sochy,“ směje se Jaroslav Weigel.

Nejcennější v životě je skutečné přátelství

Nejvíce si v životě váží přátelství. „Skutečných přátel, za kterými můžete přijít kdykoli a kteří vás nikdy neomrzí, jsem měl málo a je jich stále méně, protože odcházejí. Dodnes mám Zdeňka Streubela, kterého znám od svých pěti let. Známe všechny své karamboly a neštěstí. Víme o sobě, i když se třeba i dva tři roky nevidíme.“

Neustále je velmi aktivní, ale jak sám říká: „Pod širák už nejezdím a na skály už také nelezu.“