PhDr., PhD. Pavel Žáček

„Ten režim si připadal stabilní. Tady v tom týdnu před 17. listopadem byla delegace KGB, vedená druhým mužem KGB generálporučíkem Gruškem. Dokonce 17. listopadu podepisovali v odpoledních hodinách dohodu o spolupráci na dalších… do roku devadesát pět. V kontrarozvědné oblasti, to se netýkalo vnitřního… nebo sekundárně vnitřních záležitostí Československa, to se týkalo spolupráce proti Američanům, Britům, teroristům a já nevím, komu všemu. Podepsala se ta dohoda na úrovni náčelníka II. správy plukovníka Vykypěla, byl u toho první náměstek generálporučík Lorenc, podepsal to ministr vnitra Kincl. Ta se podepsala, sovětská delegace si chtěla ještě koupit na poslední chvíli nějaké dárky domů. Chtěli do Máje, tam už se nedostali, protože tam byli demonstranti, takže vlastně si nic nekoupili. Vrátili se zpátky na večeři, tam se ztřískali jako koně nějakou vodkou. K tomu hráli zástupci té Hudby – myslím – ministerstva vnitra nebo co. A druhý den ráno, když odlétali s originálem té dohody, tak se – teda podle svědectví plukovníka Vykypěla, náčelníka II. správy, který za tu situaci byl koneckonců zodpovědný před KGB a před vedením ministerstva vnitra a komunistické strany – a oni mu říkali: ‚No ten zásah… jste to přehnali, kolegové,’ a tak. A on říká: ‚Nic nevím.’ Protože jemu a nakonec i Lorencovi, kteří se byli na místě podívat po potlačení té demonstrace – to vypadalo, že to provedli jako vždycky – ti šéfové toho zásahu je prostě ujišťovali: ‚Jo, jo, zvládli jsme to. Dostali nakládačku, ale bylo to standardní.’ Ale ono nebylo. Prostě ten zásah byl tak atypický, ten zásah byl provedený tak brachiálně, měl takové dopady – tam je přes pět set lidí, kteří mají trvalé následky, ty údery šly přes hlavu, na páteř a tak dále. A to se prostě podepsalo na tom – koho zmlátili… Asi taky ta klíčová věc byla, že to sociální složení bylo trošku jiné než ty předchozí demonstrace. A zároveň politicky – tam byli i lidi z komunistických rodin.”

„Nastala taková zvláštní situace. Myslím si, že to byl podzim osmdesát devět, jestli se nepletu, kdy fakultní výbor SSM udělal zásadní chybu – nebo nevím, byl to prostě pokus perestrojkovej, přišli na to všichni komunisté se podívat – že udělá svobodnou volbu nových členů. V tý dvojstovce nebo v takové té aule hlavní, tam se sešli opravdu všichni snad studenti a v první brázdě nebo dvou seděli pedagogové od děkana, šéf stranický skupiny a tak dále. A koukali, jak teda fakultní výbor – aby taky věděli, co je čeká do budoucna – jak fakultní výbor připravil vlastně novou volbu fakultního výboru. Čili vystoupil jeden z těch členů fakultního výboru, řekl tak a tak, asi nám to období funkční nějak uplynulo nebo co, děláme prostě pokus tady v rámci demokratizace. A navrhuji vám – a teďka přečetl v podstatě ten stávající fakultní výbor. A co myslíte, že nastalo? A nechali volit teda to studentstvo nebo ty členy. Nikdo z nich nebyl zvolen!“ – „Jako z toho dosavadního?“ – „Všichni, kteří byli navrženi, schváleni tím fakultním výborem, v podstatě to měla být kontinuita, překlopení toho starého v nový – a nikdo z nich nebyl zvolen! Nikdo nedostal většinu, polovinu, nebo nevím, jak to měli v těch pravidlech. A teďka nevěděli, co mají dělat. A prostě dusná atmosféra, evidentně to nezvládli, neměli to připravený, mysleli si, že teda mají větší důvěru nebo ta struktura SSM že má větší důvěru. Já si pamatuju, já jsem stál venku úplně u dveří, ještě s jedním pedagogem – byl naproti mně – a smál jsem se, říkal jsem si: ‚Haha, no tak to se to pěkně rozpadá.‘ A teďka co oni udělali? Oni udělali: tak návrhy z pléna. A já nevím, kolikátej jsem zazněl, ale někdo tam: ‚Pažouta!‘ Neřekli ani ‚Žáčka‘, řekli prostě ‚Pažouta‘. Takže Pažout byl zvolenej za ten časopis do toho.“ – „Vy jste byl zvolenej.“

„Listopad osmdesát devět, myslím si stejně jako pro řadu lidí, kteří to prožili – naprostý zlom. Naprostý, fascinující zlom. Podařilo se nám svrhnout něco, co se nám zdálo tak silné, tak zabetonované. Já jsem si nedovedl představit, že bych se prostě – ne dožil, to asi ne – ale nedovedl si člověk představit, jak by to mohlo nastat, právě díky tomu, že ta struktura té naší společnosti a to fungování komunistického režimu přece jen byla odlišná od Polska nebo Maďarska, dokonce od té Německé demokratické republiky. Na stranu druhou, protože mi bylo dvacet, podařilo se to vlastně v situaci, kdy člověk byl ve třeťáku vysoké školy, tak nastaly nejlepší… otevřel se celý svět svým způsobem, nastaly nejlepší léta mého života. Takže určitě to byl obrovský zlom. Zdálo se vám, že je všechno před vámi, že si všechno můžete dovolit – což nebyla pravda.”

„Díky tomu, že v té historii byla řada bílých míst – možná bysme mohli říct spíše černých – tak to byla věc, kdy ten dějepis a ty moderní dějiny byly takovým lakmusem jednak toho zájmu a jednak toho vztahu k realitě, vztahu k tý zemi. Také to bylo o tom, jestli člověk je schopen – a kdo z nás, z těch středoškoláků – je schopen akceptovat určitou míru té cenzury, té propagandy. To nás formovalo! Ukázalo se na některých spolužácích i na tý vejšce potom, možná spíše na té vejšce, že jsou ochotní pro svoji budoucí kariéru udělat cokoliv – a pro mě to bylo přijetí i některých těch lží třeba o té minulosti. Nicméně byly tabu i ty noviny z osmašedesátého třeba, byly tabu věci, které se týkaly nekomunistického národně vlasteneckého odboje za druhé světové války. První republika – obrovské tabu! Včetně řady osobností. Ty tabu pak byly i na komunistické straně, oni měli svůj pohled a vymazávali události, děje, vymazávali Dubčeky.”

„Já si myslím, že my jsme udělali maximum jako novináři. Když se podíváte, teď si připomínáme ke třicátému výročí knížkou, přes čtyři sta stránek – jak vzpomínkami, tak třeba některými články – ty Studentské listy. My jsme v tom radikálním nadšení těch dvacetiletých lidí v průměru, myslím si, dotáhli tu káru demokratické novinařiny, co to šlo. My jsme vyšli ještě nepovoleni před koncem roku osmdesát devět, my jsme určitým způsobem byli schopni nastavovat zrcadlo a byli jsme schopni být kritičtí i vůči té vládě. Já jsem čekal, že ten vývoj bude, dejme tomu, jako v Polsku nebo v Maďarsku spíš, že bude nějaká postkomunistická vláda, kterou budeme tepat – a ona vlastně už ta první vláda byla naše. A přesto jsme byli schopni tam najít některá kritická pole a na druhou stranu podporovat ty transformační procesy, samozřejmě v té roli novinářské, v té zodpovědnosti novinářské. Snažili jsme se řešit problémy bezpečnosti, řešit ty pozůstatky po Státní bezpečnosti, lustrace – když se podíváte, my jsme byli už tehdy, devadesát jedna, největším podporovatelem té komise, která vlastně tlačila ten lustrační zákon, byť nedokonalý. Čili v tomto smyslu já si myslím, že v té době není za co se stydět. Ta realita společenská byla velmi složitá. Já si pamatuju, že už v nultém čísle nebo v prvním čísle jsme měli velký útok na SSM třeba. Měli jsme tam takový ten sovětský plakát: ‚Jseš ještě v SSM?’ A ta reakce na to od těch čtenářů, kteří teda chtěli slyšet ten studentský hlas, byla vysoce procentně negativní. Že teda ta instituce by měla mít šanci se transformovat a změnit se, možná jako v jiných postkomunistických státech, nevím.”

„My jsme měli schůzku někdy v poledne s Vaškem Bartuškou, s Fefíkem – Milanem Podobským, s Jakubem Puchalským, s Richardem Kalupem a možná ještě s dalšími a bavili jsme se o tom, co udělat, jestli vyhlásíme stávku na fakultě. Bylo to nezávislé, byla to celková atmosféra, nebylo to nijak koordinované. Ve dvě jsem měl mít schůzku s Martinem Mejstříkem ve Slavii. Zatím jsme byli U Zpěváčků, ve vyhlášené hospodě, kde jsme se často scházeli. Měli jsme už nějaký letáček nebo samolepku o smrti Martina Šmída a ptali se paní vedoucí, jestli to tam můžeme vylepit. Shodli jsme se, že musíme něco udělat, odhadovali jsme síly, kdybychom v pondělí ráno vyhlásili stávku, pak jsme trošku snižovali ty požadavky. Ve dvě jsem vyběhl do Slavie, tam nikdo nebyl, a tak jsem zamířil na Václavák. Kousek pod koněm jsem našel Martina Mejstříka, CNN a několik zahraničních televizí. Martin vyhlásil za AMU stávku, že už se sešli a odhlasovali to. Mě samozřejmě nenapadlo nic jiného než říct, že žurnalistika do toho jde taky. Samozřejmě bez mandátu. To byla možná moje drzost, ale něco jsme si tam už přece jenom odpracovali, byli jsme v tom jádru, byli jsme ti organizátoři, byli jsme na to lépe připraveni než kolegové, kteří s námi absolvovali akce, ale zase nebyli v té mezifakultní struktuře. Prostě mi to nedalo, stavovská záležitost. Zakládal jsem si na tom, že dělám novinařinu, a i když fakulta nebyla tak úplně akceschopná, byla tam řada mimopražských studentů, nebyli jsme schopni se všichni sejít, vyhlásil jsem to a platilo to. Do éteru šlo, že fakulta žurnalistiky je ve stávce také.“

„Neděle končila tím, že jsme vyrazili na koleje na Hvězdu, kam jsme se svolali a kde se napříč fakultami definitivně potvrdilo, že jdeme do stávky. Závodní stráž pomalu oblečená v milicionářských uniformách se nás snažila vytlačit z těch kolejí, já tam jako Pražák nepatřil, ale podařilo se mi tam prolézt, a tak jsme dále zachytávali spolužáky, pamatuji si Romana Pistoriuse, jeho pozdější manželku a další lidi, kteří přijížděli z domova, a připravovali jsme stávkový výbor. Navrhl jsem se tak trochu logicky jeho prvním předsedou, Tomáš Klvaňa vedl stínový stávkový výbor pro případ, že by ten první sebrali. Dohodli jsme se, že ráno jdeme na fakultu a vyhlašuje se stávka. Ve společenské místnosti se sešla řada lidí, čekali jsme na Martina Mejstříka a na Moniku Pajerovou. Nastala zvláštní situace, přišel tam nějaký fotograf, vypadalo to podezřele, jak si nás tam fotil, a prohlásil, že je tam za jeden reformní pobaltský časopis. Shodou okolností jsem o tom trochu něco věděl, ale nikdo mu nevěřil, nikdo to neznal, a tak ho vyhodili. Pak přijel Martin a řeklo se: ‚Jasně, jde se do toho!‘ Pak někdo říkal, že sem jedou antony nás vybrat, tak se to rozpustilo, ale podstatné bylo rozhodnuto. Natáčela nás tam nějaká zahraniční, asi španělská televize, jsou nějaké záběry a fotografie z těch rozhodujících chvil. Pak se to rozběhlo každý na svoji fakultu. V pondělí v 8:50 ráno jsme měli mít psychologii. Někde jsme sebrali vlajku, pověsili jsme ji, já si stoupl na bedničku a vyhlásil jsem stávku...“

„Byla diskuse, jaké budou limity, zda se omezit na to místo, kde bude demonstrace zahájená, a tam to taky skončí, anebo jít dál, kde to povoleno není. Mezi studenty se samozřejmě diskutovalo, proběhla řada jednání, pamatuji, jak jsme jezdili metrem na konečnou metra A, někde za Želivárnou na kolejích jsme se scházeli, opravdu bouřlivá diskuse někde na Jižním Městě, na Hvězdě, těch jednání byla celá řada. Já, poplatný svému naturelu, jsem byl pro Václavák, říkal jsem, že tam bychom jít měli. Byli jsme hrdí, že to bude demonstrace, která nemá nic společného s tím režimem, ne jako třeba na 1. května, kdy půlka Václaváku byla oficiální a půlka byla opoziční. Nechtěli jsme si to nechat vzít z ruky. Obsahy projevů se moc neřešily, spíše se řešilo, kde to bude. Byli jsme pod vlivem východoněmeckých demonstrací. Martin Mejstřík s Monikou Pajerovou se vrátili z Drážďan a přivezli fotografie, to nás radikalizovalo. My jsme od roku 1987 prošli velkou, maximální politizací, až to vyvrcholilo v tom listopadu, ale i mezi námi byli lidi, kteří většinou do toho šli kvůli časopisům a nechtěli se dostat do problémů a nezajímalo je to. Já jsem zase byl v té skupince, která říkala: ‚Musíme do toho jít, už není na co čekat, protože nám zakazují časopisy, dělají nátlak na fakulty, dělají kárné komise, vyhazují nás z vojenských kateder.‘ Byl tu ten příklad z Brna, množily se informace o StB, která se na nás snažila dělat nátlak... Já jsem zastával stanovisko, tenkrát netuše, že to bylo také stanovisko Růžičky alias Zifčáka a pravděpodobně i celého II. odboru StB Praha, že to mělo být nasměrované na Václavák, do Opletalovy ulice, a tam položit květinu...“