„Přišlo nám, že se máme dostavit na gestapo. Celá rodina – otec, matka, já. Jak šla mezi lidmi šeptanda, tak přišlo, aby tam otec nechodil, protože byl trochu prostořeký a hned by řekl, co si myslí a to tenkrát nebylo dobré. Říkali, ať tam tatínek nejde a ať tam jdeme jen já s maminkou. Otci se podařilo omluvit, že je ve službě. Byl u jízdy a jezdil po světě. Tak jsme tam tehdy šli a že se maminka má přihlásit k německé národnosti. Maminka jim tenkrát říkala, že nemůže, že je manžel Čech a že je zvykem, co je hlava rodiny, tak to je i manželka a že je hlášena jako Češka a že už tak zůstane. Říkali jí, že je to nesmysl. Němci tehdy dostávali takzvaný Ahnenpass. To bylo něco jako občanský průkaz, který šel až k předkům do roku 1860. Celý její rodokmen. Říkali, že je čistá Němka a proč by se nehlásila k Němcům. Máma odmítla. Tak to nějak odešlo. Pak se ptali mě. Máma mi předtím řekla, ať držím hubu a neřeknu ani půl slova. Tak jsem mlčel.“
„Toho 15. března jsme byli ve škole. Školu nám hned po zahájení ukončili a poslali nás domů. Jak jsem šel ze školy domů, tak jak jsem bydlel ve Školní ulici, tak na rohu byla cukrárna, jmenovala se Charbut. Za první republiky stály zákusky třicet šedesát haléřů a za korunu byly drahé. Před cukrárnou stála sajdkára a na ní seděli dva němečtí vojáci v přilbě. Z cukrárny vycházel voják a plné ruce zákusků a nesl to těm kamarádům v sajdkáře. Okamžitě přišlo, že marka je za deset korun. A deset korun, to byly tenkrát peníze!“
„Na dráze byl jako topič nasazený na sovětskou frontu. Takže on byl od konce roku 1943 a začátkem roku 1944 v Sovětském svazu. Říkal, že prošel Oděsou, Ukrajinou, Sevastopolem. Zřejmě měl zničené nervy, protože se pořád třepal. Naposledy jsem s ním mluvil v roce 1944. Chodili jsme spolu na houby. Říkal: ‚To bylo neustálé bombardování, výbuchy tratě přede mnou, za mnou. Bylo to strašné.‘ Byl zničený s nervama, tak ho poslali zpátky z fronty domů. Tak tady v Lipové jezdil jako topič do srpna 1944 a tehdy ho jako vojáka povolali na frontu. Narukoval někde na východě Německa na východní frontě. Tam se ztratil, ale zůstal naživu. Nevěděli o něm, a ještě než babička zemřela toho 12. května, tak asi 10. května 1946 přišel první dopis, že žije, že je v zajetí někde v Polsku. Pak se někdy vrátil ke své rodině za dětmi a manželkou. Někam do nějaké vesnice, co je v Bavorsku u Mnichova.“
Rostislav Zapletal se narodil 2. března 1931 v Dolní Lipové (německy Nieder Lindewiese, od roku 1960 Lipová-lázně) na Jesenicku. Pochází z národnostně smíšeného manželství. Otec byl Čech, matka Němka. Přesto se během sčítání lidu v roce 1930 matka přihlásila k československé národnosti. Za druhé světové války ji kvůli tomu opakovaně předvolali k podání vysvětlení na gestapo. Ještě před válkou v roce 1935 se rodina kvůli otcově zaměstnání odstěhovala do Přerova, kde zůstali až do roku 1945. Hned po ukončení válečného konfliktu se vrátili do Dolní Lipové, kde také pamětník zažil odsun tamního německého obyvatelstva. V týdnu, kdy mu před jeho očima zemřela babička, musel jeho strýc předat své rozsáhlé hospodářství národnímu správci a většina příbuzných nastoupit do sběrného tábora v Muně Mikulovice, kde čekali na transport do Německa. V letech 1949 až 1961 sloužil Rostislav Zapletal v armádě. Poté až do odchodu do penze pracoval u Československých státních drah. V roce 2015 bydlel se svou manželkou ve své rodné obci.
