Jaruška Žolčáková

„Tenhle ten chlapec, jestli mu bylo čtrnáct patnáct, tak mu bylo moc, prostě byl oblečenej tankista a měl rozstřílený nohy. Seděl tam, takhle držel samopal a my se sestrou, ta byla o čtyři roky starší, tak jsme tam přišly k tomu autu, protože on nevěděl, kam ho vezou. My jsme tam přišly, koukaly jsme na něj a říkaly jsme: ,No, vždyť se neboj, podívej se, vždyť my jsme holky, ty jsi kluk.‘ On stejně starou bačkoru rozuměl, tak my tu ruštinu lámaly, protože náš táta nás učil německy a rusky a udělal dobře. Tak jsme lámanou ruštinou prostě mu vysvětlily, že tady je v bezpečí, že my jsme ošetřovatelky, že tu je doktor s doktorkou, že ho ošetříme. On furt: ,Rozstřílím vás, jak na mě sáhnete!‘ To byla legrace.“

„My jsme nebyli v žádném náboženství a šel na takzvaný magistrát tenkrát, aby mi dali rodný list, protože do kostela jsme nechodili, tak jsme šli na magistrát. A oni se ptali tatínka: ,No, a jakpak se holčička bude jmenovat.‘ – ,No, Jaruška.‘ Tak mi tam napsali do rodnýho listu Jaruška. Tak jsem celej život Jaruška, což mně vadí. No, vadí, já nemůžu tatínkovi nic vyčítat, ale je to nepříjemný, když už člověku je pár pátků. A když se ptají na jméno, tak říkám. ,A jak je to? To je Jarmila nebo Jaroslava?‘ Tak vytáhnu legitimaci. Položím. ,Tady to máte.‘ Tak na mě koukají a pak to napíšou tak, jak to má bejt.“