„I když nejsem úplně nadšená, že zmiňuji tuhle záležitost, i já jsem obětí machismu a týrání ze strany muže. Protože Kubánci jsou hodně macho a ženy jsou naopak docela dost feministicky zaměřené. Není žádný zákon, který by nás chránil, i když se svých práv snažíme domáhat. Prostě váš manžel může klidně přijít a zbít vás, jak se mu zlíbí. A když půjdete na policii a neuvidí váš obličej celý zmlácený, protože vás třeba chytil pod krkem a skoro udusil, tak pokud přijdete na policii a oni na vašem krku nic neuvidí, řeknou vám, že se nic nestalo, i když jste málem umřela. Takže jsou násilná úmrtí žen na Kubě docela běžné. Ani Federace kubánských žen a ani LGBT komunita nemají žádná práva, a že se totéž děje i mezi homosexuály. Žádná práva. Jinými slovy, ženy a homosexuálové jsou nesmírně znevýhodněnými segmenty kubánské společnosti, která je tak strašně macho a tak strašně násilná.“
„Tohle je jeden z důvodů, proč jsou dnešní Kubánci jako ovce, proč jsou tak submisivní. Protože vláda vydává zákony a nařízení o tom, co všechno Kubánci nemůžou. A tak se lidé postupně přesvědčovali, že nemůžou nic, až byla jejich sebeúcta na bodu mrazu. Cítí na sobě všechen ten tlak, který je nakonec přesvědčí o tom, že nezmůžou nic. A právě takhle Kubánci dnes žijí, s pocitem, že nemůžou bojovat, že nic nezmůžou, že nemůžou přemýšlet, že nemůžou žít a že nemají možnost volby. Myslím, že to má vláda dobře promyšlené. Kubánská diktatura prostě ví, co dělá. Vědí, že s těmi zákony udrží lidi v pokoře a bez touhy protestovat. A tímhle způsobem se vláda udržuje u moci už celých 61 let.“
„V té době, protože náš případ byl ve městě Ciego de Ávila dobře známý, se na mě učitelé dívali jinak, zacházeli se mnou jinak, stejně jako s mou sestrou nebo s mými bratranci. Můj strýc se dokonce rozhodl opustit město kvůli tomu, jak byl frustrovaný a jak ho tohle chování lidí trápilo. Na školních schůzích se neustále točili kolem těch samých bodů, zvali mé rodiče a dávali jim to patřičně najevo. Moje teta, která pracovala ve Výboru pro obranu revoluce (CDR), což je státní organizace, byla neustálým tématem těch schůzek. Myslím, že to často dělají záměrně, aby se lidé cítili kvůli svému osobnímu názoru špatně. I v dalších letech mi tahle situace nepřidávala – jednou jsem žádala o práci v síti obchodů Caracol, ale pořád se to se mnou vleklo.“
„Začala jsem svůj život vnímat jinak, protože nás lidé více pozorovali. Přitahovali jsme pozornost, ukazovali si na nás, říkám tomu komunistická šikana. Protože všude si na vás ukazují jako na červa [gusano, běžné označení kubánských kontrarevolucionářů], jako na toho, kdo nevyznává jedinou oficiální ideologii, ve které všechno funguje přednastaveným způsobem a ve které všichni musí přemýšlet a jednat určitým způsobem. Ale my jsme takoví nebyli a já jsem vyrostla ve vnímání věcí z jiného úhlu pohledu. Jsou tací, co museli vycestovat ven ze země, aby si teprve pak uvědomili, co se na Kubě děje. Já už jsem to věděla zevnitř. Věděla jsem, že je to systém, ve kterém by lidé neměli žít, kvůli represím a obligátní ideologii, které jste vystaveni.”
Diana Caridad Ángel Bello Álvarez se narodila ve městě Ciego de Ávila na Kubě. V dětství ji poznamenala konfiskace rodinného obchodu kubánskou Státní bezpečností. Od malička měla sklony k umění, ale nemohla studovat žádnou uměleckou školu, a tak se zapsala na 4leté studium na účetní. Založila první kubánské sdružení na ochranu zvířat ve své domovské provincii, kvůli kterému měla problémy s politickou policií a Státní bezpečností a za své protirežimní smýšlení byla dvakrát uvězněna. V roce 2017 emigrovala se svou dcerou do Madridu, kde mimo jiné pracovala jako servírka a pojišťovací agentka. V současné době žije v Madridu a je členem Hnutí za demokracii. Podílí se na aktivitách prosazujících odhalení skutečné reality režimu bratrů Castrových.
