Hubert Babor

„Najednou jeden zakřičel, že vykopal kost. Nejdřív jsme si mysleli, že je to z nějakýho jelena, nevěnovali jsme tomu pozornost. Kopali dál a vykopali lidskou lebku a nakonec jsme vyndali těch kostí dost a myslím, že ještě tři známky, ve velikosti vajíčka a na nich byly čísla. To nosil každý voják, aby se, když padl, zjistilo, kdo to je. A pak jsme zjistili, že to byli němečtí vojáci. Ležely vedle nich ještě plynové masky v takových těch plechových pouzdrech. Zbraně tam už žádný nebyly, jen zbytky oděvů, to už bylo všechno shnilý. Tak jsme to zakopali v lese. Nikdo o to v té době neměl zájem… byli to německý vojáci… časem se zjistilo, že se tam potkali americký vojáci s mladýma Němcema, Hitlerjugend… fanatici… spustili na americký vojáky palbu a ti, jak se bránili, tak je tam postříleli a pak na místě zakopali.“

„Někteří Němci tady, ti starší, ani nevěděli, že je nějaká válka. Protože sem to nezasáhlo, teprve až když přišli Američani osvobozovat. Měli tady jen dřinu a nejvíc na to doplatili tím, že jim ve válce padly děti. Všechno muselo do války a už se to nevrátilo… a těch tady bylo hodně… zkraje to nebylo moc růžový, ale pak si myslím, že to už… dívali se na ně skrz prsty, nadávali jim… Němci, Němci… no, já se tomu nedivím. Německejch dětí tu po válce do školy moc nechodilo, to spíš Rumuni… to jsme byli my, poněvadž my jsme přišli z Německa. To bylo beztak zajímavý, Němci odcházeli tam a my jsme přišli sem… a měli jsme problémy, hlavně maminka, že se chtěla podívat za rodiči do Německa a nemohla, protože ji tam nepustili.“