Marie Bartoňová

„Oni (partyzáni – pozn. ed.) chodili k nám, k našim, k našemu baráčku. A to bylo vždycky buch, buch, buch, na stěnu. To byla vždycky taková značka (znamení – pozn. ed.), že už se tam připlížil nějaký ten chlapec z hor od těch partyzánů a že tam bude mít připravený ten pytel s jídlem. Jelikož my jsme bydleli v uličce a bylo to stranou, tak si tam mohli pro to ti chlapci z hor k nám chodit, protože náš baráček byl stranou mimo hlavní silnici. A oni tím ouvozem, s horečkou se tam připlížili, vždycky dali tatínkovi to znamení na stěnu nebo na tu římsu. Tatínek potichoučku vyšel ven a já, i když jsem kolikrát už spala, tak jsem slyšela, že jim něco předává, některému tomu chlapci.“

„Chvíli bylo ticho, ale najednou vtrhlo do Štramberka gestapo, k nám do baráku. A teď si představte, že jeden gestapák přišel do kuchyně za tatínkem a přecházel do pokoje. A jelikož ta prkna, vždycky se dlouho drhla, se prohnula, jak udělal krok z té kuchyně do toho pokoje, ta prkna se pod ním zhoupla. Tak zařval na ty gestapáky a ti museli roztrhat tu podlahu. Mysleli, že tam jsou umístěny zbraně. Já, jelikož jsem byla malá holčička, tak jsem začala plakat. Maminka mne chytla, zakryla mi ústa, abych neplakala, aby nás také nezastřelili.“