MUDr. Zdeněk Bašný

„V případě Augustina Navrátila, po odborné stránce, když člověk čte ty posudky, které jsem měl možnost číst, a zná atmosféru v tehdejší odborné společnosti, tak vidí, že tam zneužití psychiatrie může být, že tam je chybná diagnóza. To může být jeden z těch důležitých momentů. U Augustina Navrátila byla dělána řada posudků. Ty úvodní skutečně docházely k diagnóze procesuální duševní poruchy, což byla paranoia kverulans, což by dnes byla porucha s bludy. Tam se stanovilo diagnosticky, že trpěl bludy. V jednom z předposledních posudků, když se hlasovalo, tam byl ústavní posudek, tak už část hlasování říkala, že to je paranoia kverulans, a část říkala, že bludný systém nezjistila. A je skutečně pravdou, že – když to člověk pročítal – pro diagnózu psychotického onemocnění tam nebyly podklady. Tam bylo zvažováno, že není normální, když je člověk tak ulpívavý na své pravdě a prosazuje ji takovým způsobem, protože normální člověk si takhle nenabíhá, navíc opakovaně. Ale on měl tu vnitřní spravedlnost takhle danou. A pak tam byla skupina brněnských psychiatrů v rámci Ženevské iniciativy, která z druhé strany napsala, že netrpěl vůbec žádnou poruchou, tam už není žádný psychopatologický rozbor. Řekl bych, že to se zase posunulo, protože u Augustina Navrátila některé osobnostní rysy, ta jeho urputnost a [smysl pro] spravedlnost, [pro diagnózu] podmínky byly. Ale oni řekli, že netrpěl vůbec ničím. Což se zase z druhé stránky nevyvažovalo odpovídajícím způsobem, nerozebíralo se, jak k tomu ty předchozí posudky docházejí, protože v nich je ta psychopatologie dobře popsaná. A závěr už tedy v řadě případů není. Protože blud znamená, že člověk vychází z nějaké chybné premisy a pak už může reagovat normálně. Tady ale žádná chybná premisa nebyla. Augustinovi Navrátilovi jednou sebrali nebo nevrátili pozemky, podruhé podepsal něco, za čím si stál. Takže on lpěl na nějaké reálné záležitosti [nikoli na bludu]. Ale jeho obhajoba už byla mimo rámec tehdejší normy.“

„Kde docházelo k nejvýznamnějšímu zneužití psychiatrie a psychiatrických zařízení, to bylo překvapivě až v roce 1987, 1988, kdy bylo – nikoli písemně – dáno nařízení, že při významných událostech, jako jsou stranické sjezdy nebo návštěva Brežněva, tehdy už Gorbačova, lidé, kteří by v rámci své duševní poruchy mohli tyto akce narušovat, má být vyhověno, když je jejich lékař doporučí k hospitalizaci nebo je přiveze policie. Měli být hospitalizováni po dobu těchto akcí, což je základní porušení [lidských práv]. Bylo zajímavé, že když jsem po tom šel, chtěl jsem zjistit, kdo to vydal, tak všechny tyto pokyny byly z porad ministerstev předávány přes kraje těmto zařízením pouze ústně. Nikde to nebylo písemně dáno. Byl dán pokyn, že tam nesmí být uvedeno toto zdůvodnění, že to je preventivní hospitalizace na základě tohoto pokynu. Takže v době krátce předrevoluční docházelo k takhle flagrantnímu zneužití psychiatrie.“

„V rámci bohnické léčebny bylo zvláštní nemocniční oddělení věznice Pankrác, psychiatrické oddělení pro lidi ve výkonu trestu nebo ve vyšetřovací vazbě. Toto oddělení vzniklo v roce 1950, když [ministr Alexej] Čepička zabral skoro celou léčebnu, chtěl tam udělat protivzdušnou obranu Prahy. Pak jenom zabral půlku léčebny. A tento pavilon byl dán tehdy, bylo to pod vnitrem a tam ten vstup Státní bezpečnosti byl. A vlastně Bohnice často byly směšovány, to mi vadilo, že tam je toto oddělení, kam chodí lidi ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu. Ale přitom to bylo zařízení vězeňské služby, tam byl režim vězeňské služby. Problémem bylo, že lékaři byli podřízení řediteli léčebny. Byli prověření, ale pracovali tam. Toto propojení jsem považoval nejen za nešťastné, ale v podstatě nepřijatelné. A podařilo se po třech letech [za jeho působení na postu ředitele Bohnic], po velmi složitých jednáních a invektivách vůči mé osobě i ze strany psychiatrů, kteří tam chodili dělat posudky, že se vybudovalo nové zařízení v Brně, kde je doteď.“

„Tak si mě zavolali do Bartolomějské, a byl jsem tam teda jenom dvakrát. Zajímavé bylo, že prvně dělali, že téměř nevědí, kdo jsem, a pak o mně věděli téměř všechno. Byl jsem tam dvakrát po těch dvanácti hodinách asi. Podruhé už na mě tlačili a říkali: ,Vy máte hodně těch pasů.‘ Kvůli těm vízům a výjezdním doložkám jsme je museli mít. Já jsem říkal: ,Kdybyste mi je sebrali, tím líp, protože mně to doma dělá problémy. Já se toho nedovedu zbavit.‘“ – „Čeho?“ – „Já měl asi pět pasů. Když jsme jeli na závody, třeba do Maroka, musel jsem mít vízum do Maroka. To trvalo nějakou dobu, když se to vyřizovalo. Takže kdo cestoval hodně, musel mít víc pasů, na které se mu vyřizovala různá víza. Já říkal: ,Když mi je seberete, tak dobrý. Mně to dělá jenom problémy.‘ A oni říkali: ,A vás baví co?‘ Já jsem říkal: ,Víte, mě baví ti chronici [psychiatričtí pacienti]. Já jsem mezi nimi jako doma.‘ Takže tam tlačili. Bylo zajímavý, že při tom druhým [výslechu] neměli na mě nic, pak říkali: ,Tak nám podepište, že jste tady nebyl.‘ Já říkal: ,To vám nepodepíšu, protože to není pravda. Byl jsem tady dvakrát a je mi z toho špatně.‘ Nic jsem špatnýho nedělal, řekl jsem vám věci, tak jak jsou. A tím to skončilo a je zajímavé, že tenhleten člověk se ke mně asi po šesti letech objednal. Myslím, že se jmenoval pan Svoboda. Přišel za mnou, že je konvertita, že je věřící. Přišel mi říct, že si ho určitě vybavím – já jsem si ho nepamatoval – a že nikomu neublížil a spíš měl tendenci být solidní. Já jsem mu řekl, že mně určitě neublížil. Měl potřebu to ze sebe dostat, tak jsem ho nechal, aby to ze sebe dostával. Říkal jsem mu: ,Tak ale jste tam seděl.‘ Ale nebyli jsme v nějaké konfrontační rovině. To bylo zajímavé, že jsme se setkali ještě po letech.“

„Paradoxní situace byla, když jsem se hlásil ze zdravotnické školy na medicínu. Tak za mnou, všichni mně přáli, a dokonce říkali, že bych jako měl. Tak přišli s tím, že potřebuju od tenkrát Socialistický svaz mládeže, se to jmenovalo jako organizace, že potřebuju od nich razítko jako doporučení. Jenže já jsem v tom Socialistickém svazu mládeže nebyl. Tak jsem přišel a říkal jsem, ať mi daj to razítko. A oni říkali, že mi ho dát nemůžou, když teda nejsem jejich členem, a že nemůžou ani doporučit, a bez toho doporučení se nedala podat přihláška. Tak jsem říkal, no tak zase to pro mě nebylo Socialistický svaz mládeže proti komunistické straně, to ještě nebyla ta hlavní zábrana. Tak jsem, když myslíte, tak já tam teda vstoupím. A oni mě zavolali na nějakej výbor tady na Praze 8 a ptali se, proč tam chci vstoupit, a já jsem jim řek: ‚Protože mi nedáte razítko.‘ Tak oni mě poslali pryč, že takhle ne. A nakonec to dopadlo tak, jak to někdy v životě chodí, že jedna z těch představitelek toho Socialistickýho svazu mládeže, co měla to razítko u sebe, tak měla službu, brigádu v metru. Tak jsem za ní přišel a říkal jsem: ‚Hele, dej mi to razítko tady.‘ Tak ona to razítko se neodvážila nedat, tak mi dala razítko a dala to pryč. Ale mezitím přišla za mnou jedna paní profesorka, hrozně hodná, a říkala mi: ‚Zdeňku, když vás nechtěj do toho Svazu mládeže, my vás vezmeme do strany.‘ A já jsem říkal: ‚Tam zase nepůjdu já.‘“